V Macapá, hlavnim meste statu Amapá, jsme byli s mirnym parhodinovym zpozdenim. Macapá ma necelych 400000 obyvatel, cely stat pak necelych 700000, cili tam zije vice nez polovina obyvatelstva. Stat je ze sedmdesati procent amazonsky prales, 75% exportu statu je drevo. Mesto lezi primo na rovniku, najdete tam i monument tohoto faktu a take cast fotbaloveho stadionu maji na polokouli severni a cast na polokouli jizni. Na autobusaku jsem koupil listek, nechal v uschovne batoh a vyrazil na bleskovou prohlidku mesta. Lakala mne prohlidka mistni pevnosti z 18. stoleti a bylo to nelepsi tohoto druhu, co jsem v Brazilii videl. Navic zdarma a i s osobnim pruvodcem. Tak to ma vypadat ve mestech, kteri se snazi nalakat navstevniky. Pak nakoupit dostatek jidla a piti a rychle zpatky na autobusak.
Cekal nas 12–tihodinovy nocni prejezd castecne po nezpevnene ceste, coz mne necekalo na me ceste poprve, proto ten nutny nakup. Dvanact hodin to je pri dobre ceste, jenomze ono predtim prselo. Vzhledem k tomu, ze tam prsi prakticky kazdy den cely rok, nevim, kdy je cesta dobra. Nekdy ve tri rano jsme byli vzbuzeni, ze pred nami je to spatne, nevi se, jak dlouho to
pojedeme a ze si mame koupit dost jidla a piti. To jsme zrovna stali u nejake temne budovy, za chvili nekdo nahodil generator, rozsvitilo se a rozmrzeli rozespali chlapici prodavali, co tam meli. Po pul hodine jizdy jsme dojeli stojici autobus a nejaka auta, ze pred nami je rozlita voda a nevi se presne, kde je most. Nas ridic se rozhodl, ze ho najde on. A ze pry nikdo nema lezt ven, ze jsou ve vode hadi. Vyjeli jsme, kolem byla spousta vody (co slo videt v te tme), ale vubec mi to zle nepripadalo. Po par set metrech jsme ale asi opravdu vjeli do reky, narazili jsme na most (doslova), a kdyz jsem videl ten hnedy proud, tak jsem si predstavoval, jak to asi bude probihat, kdyz z toho mostu spadneme. Projeli jsme, nespadli jsme. Zase nasledoval prujezd metrovou klidnou vodou za mostem a byli jsme na suchu. Autobus za nami sice most prejel taky, ale pak mu to nejak chciplo. Toz jsme tam zacouvali, chlapik se s lanem v ruce nadechl, ponoril a nekde pod vodou lano primontoval. Ridici a pohunci do cile cisti nedojeli. V sest nas vyhnali z autobusu, pred nami byl pekne blativy usek, ktery jsme „prebrodili“ a zacali cekat. Byla totalni tma, ale za chvili se zacalo rozednivat. A 
taky prset. Kolem hluboky tropicky prales, svitani, nevim jestli to melo byt „romanticke rano v panenskem pralese“ nebo drsne „uviznuti v bahne v divokem pralese“. V devet byl autobus za bahnem a mohli jsme pokracovat. Jeste jednou jsme pekne uvazli v bahne, to bylo ale opravdu akcni a ukazkove. Byla by to pekna fotka, mit fotak. Po nejake dobe diky rucni praci (nastesti ne nasi) a nekolika nakladakum jsme opet byli za bahnem. Problemy jsme nemeli jenom my, prakticky kazdy, autobusy, normalni nakladaky. Vsichni si navzajem pomahali, krom majitelu terennich aut, ti to projeli celkem bez problemu a na ostatni kaslali. Obrovske nakladaky to projizdely taky, ty nastesti vytahovaly. Po osmnacti hodinach jsme byli v cili, pohranicnim mestecku Oiapoque. Taxikem na imigracni (uz od lodi jsme byli ctyri — Brazilka Sandra, Anglican Tim a blaznivy Anglican Jason), a pak na hranici, to je par set metru k pristavisti. Tam po nas chtel taxikar misto 10 realu 60, cimz doslo malem k fyzickemu nasili. Ze pry dlouho cekal u imigracniho. Nakonec jsme mu dali 40, deset kazdy. Coz nebyla pravda, protoze ja dal deset, Tim (kvuli ktereho jsme cekali tak dlouho) pet, Jason puvodni cenu 2,50 (ten byl naprosto zurivy) a zbytek holt doplatila Sandra, ktera se tam nejspis nechtela nechat okrast. Lodickou jsme prejeli reku a ocitli jsme se ve Francii…
Za fotky dekuji Sandre.
Žádné komentáře:
Okomentovat