Potosí

O Potosí se tvrdí, že je to nejvyšší město na světě, což při správné definici města může být docela pravda. Nicméně je opravdu vysoko, uvádí se plus minus 4090 metrů nad mořem. To ale není hlavním důvodem jeho slávy, tím je hora, na jejímž úpatí se město rozkládá a díky níž bylo Potosí v 17. století nejbohatším městem na světě. Cerro Rico (Bohatá hora) byla kdysi plná stříbra, což Španělé nenechali bez povšimnutí. Od šestnáctého století se zde těží, a to ve velkém - odhaduje se, že při těžbě a hlavně zpracování stříbra zemřelo více než 8000000 lidí, většinou samozřejmě Indiánů ze široka daleka (pokud někdo počítá nuly a uvažuje, kolik jich tam má být, tak slovy je to opravdu osm miliónů). Dneska už se těží mnohem méně, a to většinou cín, stříbro, zinek a olovo.

Do Potosí dorážíme odpoledne a k večeru navštěvujeme místní katedrálu. Katedrála se opravuje, ale že při vstupu dostaneme přilbu mne trochu překvapuje. Pohled z věže na město a horu nad ním je pěkný, pod námi na střeše katedrály chlapi pokládají na opravenou střechu tašky, které tam paní čistí jednoduše kamenem. Prohlídka interiéru (který tam zrovna je a je vidět) mezi lešením a nejrůznějším nářadím je taky zajímavá. Bolívie je plná Čechů, podruhé (po více než měsíci) si můžu popovídat česky nejenom s Mílou. Večer trávíme s Janou, která chce ochutnat nějakou místní specialitu, takže nejdříve hodinu příjemně korzujeme po městě a hledáme tu správnou restauraci, v té ji doporučí viskaču, taková místní činčila nebo králík to je, obzvláště Míla ji v tom podporujeme - ať někdo zjistí, jak chutná. Moc ráda nás za to posléze nejspíš nemá, ale rád je Míla, který nemusí olizovat jenom kosti, ale má tam i pořádné kusy masa.

Další den, jako každý tady, i my vyrážíme na exkurzi do dolů. Každá turistická agentura je domluvená s jiným dolem, ale začátek je všude stejný. Dostáváme oblečení, přilbu, nivku a jde se. Ne do dolů, ale na hornický trh, kde se nakoupí dárečky pro horníky, to znamená většinou pití, koku, cigarety, 96% alkohol (Goroli, to ještě na Kamenitém chybí!;-) a/nebo dynamit s příslušenstvím. A pak už směr nějaká štola. V naší skupině je devět lidí, za průvodkyni máme ženskou (kdyby byla aspoň mladá a hezká)... den předem nám chlapík v agentuře tvrdil: maximum lidí je osm a průvodce jsem já, bývalý horník. Nakecal nám toho ostatně více... Vcházíme do štoly a brzy potkáváme plný vozík a tři chlapíky jej tlačící. Chvilková konverzace, odevzdání nějakého dárečku a jdeme dál. Zhruba takto to pokračuje dále, vždycky někoho potkáme, nebo někam dojdeme, něco dáme a jdeme dále. Zastavujeme se na dvou místech, jednak u elektrického vrátku, jednak o dvě patra níže u vrátku ručního. Tři mladíci tam tahají 30 metrů barel hlíny a vozí to o deset metrů vedle. Tam to asi budou tahat nahoru až si tam vyrobí dostatečnou hromadu. Za dvě hodiny jsme venku na světle. Prohlídka zajisté zajímavá, Míla je spokojený, ale já rozhodně ne. Velké štoly, slezli jsme tři žebříky, fakt pro mne ohromně zajímavé. Co se ale dá dělat. Aspoň že si na závěr, už venku, odpaluju dynamit.

Odpoledne navštěvujeme Casa de la Moneda, bývalou mincovnu. Rozhodně krásný barák, potěšilo mne, že jsem ji poznal už zvenku a zezadu. Dneska pěkné muzeum nejenom s mincemi a nástrojemi, ale vším možným. Prohlídka hodinu a půl i s anglicky mluvící průvodkyní a policistou. Pokud jsem si všiml, za každou skupinou chodil policajt. Později potkáváme opět Janu, která zrušila odjezd z Potosí, protože je zničená z její náročné prohlídky dolu. Tak nám to při čajíčku líčí, že se to rozhodujeme risknout a jít do štol ještě jednou. Znám hodně lidí, kterým, když se něco líbí, tak to udělají ještě jednou. Ale nikoho, kdo by to otočil, a když se mu něco nelíbí, tak to udělal ještě jednou. Jsme první:-)

Další den máme podobný začátek, je nás šest, s dvěmi průvodci, chlapy a nejmíň jeden opravdu horník byl. Vstupní štola je poloviční, s vozíky tam málem dřou o strop. Španěl v naší skupině měří skoro dva metry a už tam musí lézt málem po čtyřech. Dále slízáme dolů a dolů starými, prý ještě koloniálními šachtami, kroutí se to a já už vím, že jsme udělali dobře... Další část už je modernější, na jedné straně sice elektrické vrátky tahající nahoru baťůžky, na druhé straně si ty baťůžky s vypětím sil nakládají chlapi na záda a odcházejí někam do tmy. O další kilometr(y) dále jsem trochu v šoku, protože tam je opravdu výtah pro horníky. Prý vede dalších třináct pater dolů... tam nás ale už pustit nechtějí. Následuje více než hodinka s chlapy ve strojovně, kde se popíjí (je přece pátek, to znamená, že se nosí dárky bůžkovi Tiovi a pije se ještě více než jindy), žvýká koka (na to je specialista Míla, ten už žvýká celý den), dřistá o všem možném. Výborný "večírek" někde hluboko pod zemí. Dále pokračujeme kousek pěšky a nasedáme na "lokomotivu" vláčku. Proto tam byl ten kabel vysokého napětí, ve výšce mé hlavy, před kterým nás několikrát varovali... Chlapík drží dřevěnou tyč, kterou přikládá ke drátu, vše jiskří a my jedeme někam do tmy. Jednoznačně nejnebezpečnější část prohlídky. Vysedáme, starými štoly se prodíráme vzhůru - o půl páté, po pěti a půl hodinách v podzemí jsme zase venku.

Škoda slov, tahle prohlídka byla úplně o něčem jiném. S tou jsem nadšen i já, který už jsem pod zemí něco strávil. Až se octnete v Potosí a půjdete na prohlídku, neradi lozíte po čtyřech nebo si chcete udělat jenom čárku, tak si klidně vyberte Silver Tour. Pokud chcete něco mnohem více, tak vřele doporučuji GreenGo Tour. Vždyť i na Mílovi je vidět, jak je spokojený!

Další změt fotek na picasu.