Sucre je hlavní město Bolívie. Jenomže všechno až na soudy se z nějakého důvodu přestěhovalo do La Pazu. Nicméně je to pěkné historické město, plné památek, kultury a v době naší návštěvy i sportu. Dva noční přejezdy nás celkem zničily, takže odpočíváme v posteli i na procházce městem. Ve městě se zrovna koná taková místní olympiáda, Bolívarovy hry (v mém volném překladu), kterých se účastní země, které osvobodil či založil Bolívar (Panama, Kolumbie, Venezuela, Ekvádor, Peru, Bolívie, on toho zvládl méně, ale pak se to porozpadalo). Čili skoro jako bychom měli Hry Františka Josefa nebo nedejbože Stalinovy hry. Část večera (i dalších) tak trávím sledováním umění hráčů různých druhů her kulečníku.
Další den se nám nic nechce, tak vyrážíme na nedělní trh do hodinu vzdálené vesnice Tarabuco. Vesnice proslavená svými tkalcovskými výrobky, čili něco pro Mílu. Ale sortiment i ceny se podobají La Pazu. Nejvíce překvapí a zaujme sousoší na náměstí. Místní domorodý bojovník v nadživotní velikosti, viditelně zkrvavený, ale vítězný, pod ním ležící ještě zkrvavenější španělský voják s dírou v hrudi a jeho srdce drží v ruce domorodec. Jak milé a realistické.
Tím uznáváme, že jsme si odpočinuli dost a vyrážíme na dvoudenní výlet do kráteru Maragua. Před půl devátou jsme na zastávce Ravelo, plné starých autobusů a náklaďáků, čekajících na lidi. Hned nás odchytí chlapík a prodá nám lístek na bus na 9:30. Tak tam sedíme, snídáme a najednou se dívám, náš autobus tam není. Míla, říká, že se na něj díval, jak vycouvává. Stále nechápeme, ale máme smůlu, autobus prostě odjel - v 8:45. Když autobus odjíždí o dvě hodiny později, na to jsme zvyklí, ale aby odjel o tři čtvrtě hodiny dříve, to nechápeme. Tak si kupujeme nový lístek na jiný bus, který si už pečlivě hlídáme.
Vystupujeme v sedlu u kostelíku Chataquila, jdeme na kopeček nad ním na vyhlídku na kráter Maragua. Přestože slunce už peče, máme před sebou krásně malované svahy vytvořené v&kráteru erozí. Dolů scházíme po zrekonstruovaném chodníku z inckých časů. Pokračujeme podél kanálu s vodou. Po chvíli se s Mílou rozdělujeme - kanál mizí v tunýlku, Míla mne tam posílá a sám leze nahoru na cestu... tak co mám dělat. Sundávám boty, vyndávám čelovku a odvážně lezu do díry. 175 metrů dlouhá štola, která ovšem pokračuje korýtem, které je uzavřené i shora. Bohužel je pěkně nízké, takže jdu shrbený nad vodou, hlavou a batohem vymetám pavučiny. Nakonec vylezu nějakým otvorem, abych tam po pár metrech zase zalezl, protože jsem v prudkém svahu, kde se nedá pořádně jít. Aspoň jsem viděl Mílu na cestě na protějším svahu.
Když už zase vylezu na ven, přelezu nad údolíčkem a můžu vyjít na cestu a pokračovat za Mílou, zláká mne další tunel. Krásně vysoký, na konci vidím malilinkatou tečku světla. A jdu a jdu a jdu. Kdybych tušil, že tunel má kilometr a půl (přesně 1470 metrů) a ta tečka na konci je fakt jeho konec, tak tam asi nevlezu. Protože když jsem venku na druhé straně kopce a vylezu na cestu, uvažuji kde je asi Míla. Rozhodnu se vrátit (po cestě) a po půlhodině narazím na čekajícího Mílu.
Pokračujeme dále po cestě kolem kanálu i po kanálu samotném, občas mizí v obrovských skalních stěnách, někdo se tam vyblbl. Už pozdě odpoledne jej opouštíme, scházíme dolů k řece a zase stoupáme nahoru. Teď už opravdu do kráteru. Příroda si tam hrála s barvami, strukturami i vrstvami hornin, byl krásný podvečer, slunce už zapadlo, prostě krása. Za posledního světla docházíme do vesnice Maragua v kráteru, těžce sháním ubytování, nakonec spíme v našem asi nejdražším ubytování, nejluxusnějších stavbách ve vesnici určené pro turisty, které tam vozí agentury. Tak máme v kamenné chatce čtyři pokoje, jednu svíčku, dveře, které nejdou zavřít (žádné), sprchu (studenou), krb (bez dřeva)...
Ráno pokračujeme zajímavou krajinou přes vesničku Irupampa do Quila Quila. Prý tam nic nejede, tak nás čeká ještě pěkná štreka. Jdeme se aspoň podívat na kostel, když najednou na cestě stojí náklaďák. Říkáme si, že to snad není možné, ale nakonec ho stíháme. Dvě hodiny s místními na prázdné korbě, většinu cesty je lepší stát a ze všech sil se držet. Po poledni jsme zpátky na hotelu, spokojeni s celým výletem.
Poslední půlden v Sucre strávíme v muzeích, nejdříve domorodého tkaní, kde Míla konečně vidí svůj sen, to je, jak to vlastně dělají. Sedí tam u paní, která tam jako exponát tká, Míla ji kouká pod ruce a donutí zprvu nepřístupnou paní, aby s ním komunikovala. Odpoledne nás čeká přesun do Potosí, pouze tříhodinový a hlavně - prakticky celý po asfaltu, což se nám nestalo už pěkně dlouho:-)
Sucre je hlavní město Bolívie. Jenomže všechno až na soudy se z nějakého důvodu přestěhovalo do La Pazu. Nicméně je to pěkné historické město, plné památek, kultury a v době naší návštěvy i sportu. Dva noční přejezdy nás celkem zničily, takže odpočíváme v posteli i na procházce městem. Ve městě se zrovna koná taková místní olympiáda, Bolívarovy hry (v mém volném překladu), kterých se účastní země, které osvobodil či založil Bolívar (Panama, Kolumbie, Venezuela, Ekvádor, Peru, Bolívie, on toho zvládl méně, ale pak se to porozpadalo). Čili skoro jako bychom měli Hry Františka Josefa nebo nedejbože Stalinovy hry. Část večera (i dalších) tak trávím sledováním umění hráčů různých druhů her kulečníku.
Další den se nám nic nechce, tak vyrážíme na nedělní trh do hodinu vzdálené vesnice Tarabuco. Vesnice proslavená svými tkalcovskými výrobky, čili něco pro Mílu. Ale sortiment i ceny se podobají La Pazu. Nejvíce překvapí a zaujme sousoší na náměstí. Místní domorodý bojovník v nadživotní velikosti, viditelně zkrvavený, ale vítězný, pod ním ležící ještě zkrvavenější španělský voják s dírou v hrudi a jeho srdce drží v ruce domorodec. Jak milé a realistické.
Tím uznáváme, že jsme si odpočinuli dost a vyrážíme na dvoudenní výlet do kráteru Maragua. Před půl devátou jsme na zastávce Ravelo, plné starých autobusů a náklaďáků, čekajících na lidi. Hned nás odchytí chlapík a prodá nám lístek na bus na 9:30. Tak tam sedíme, snídáme a najednou se dívám, náš autobus tam není. Míla, říká, že se na něj díval, jak vycouvává. Stále nechápeme, ale máme smůlu, autobus prostě odjel - v 8:45. Když autobus odjíždí o dvě hodiny později, na to jsme zvyklí, ale aby odjel o tři čtvrtě hodiny dříve, to nechápeme. Tak si kupujeme nový lístek na jiný bus, který si už pečlivě hlídáme.
Vystupujeme v sedlu u kostelíku Chataquila, jdeme na kopeček nad ním na vyhlídku na kráter Maragua. Přestože slunce už peče, máme před sebou krásně malované svahy vytvořené v&kráteru erozí. Dolů scházíme po zrekonstruovaném chodníku z inckých časů. Pokračujeme podél kanálu s vodou. Po chvíli se s Mílou rozdělujeme - kanál mizí v tunýlku, Míla mne tam posílá a sám leze nahoru na cestu... tak co mám dělat. Sundávám boty, vyndávám čelovku a odvážně lezu do díry. 175 metrů dlouhá štola, která ovšem pokračuje korýtem, které je uzavřené i shora. Bohužel je pěkně nízké, takže jdu shrbený nad vodou, hlavou a batohem vymetám pavučiny. Nakonec vylezu nějakým otvorem, abych tam po pár metrech zase zalezl, protože jsem v prudkém svahu, kde se nedá pořádně jít. Aspoň jsem viděl Mílu na cestě na protějším svahu. 
Když už zase vylezu na ven, přelezu nad údolíčkem a můžu vyjít na cestu a pokračovat za Mílou, zláká mne další tunel. Krásně vysoký, na konci vidím malilinkatou tečku světla. A jdu a jdu a jdu. Kdybych tušil, že tunel má kilometr a půl (přesně 1470 metrů) a ta tečka na konci je fakt jeho konec, tak tam asi nevlezu. Protože když jsem venku na druhé straně kopce a vylezu na cestu, uvažuji kde je asi Míla. Rozhodnu se vrátit (po cestě) a po půlhodině narazím na čekajícího Mílu.
Pokračujeme dále po cestě kolem kanálu i po kanálu samotném, občas mizí v obrovských skalních stěnách, někdo se tam vyblbl. Už pozdě odpoledne jej opouštíme, scházíme dolů k řece a zase stoupáme nahoru. Teď už opravdu do kráteru. Příroda si tam hrála s barvami, strukturami i vrstvami hornin, byl krásný podvečer, slunce už zapadlo, prostě krása. Za posledního světla docházíme do vesnice Maragua v kráteru, těžce sháním ubytování, nakonec spíme v našem asi nejdražším ubytování, nejluxusnějších stavbách ve vesnici určené pro turisty, které tam vozí agentury. Tak máme v kamenné chatce čtyři pokoje, jednu svíčku, dveře, které nejdou zavřít (žádné), sprchu (studenou), krb (bez dřeva)...
Ráno pokračujeme zajímavou krajinou přes vesničku Irupampa do Quila Quila. Prý tam nic nejede, tak nás čeká ještě pěkná štreka. Jdeme se aspoň podívat na kostel, když najednou na cestě stojí náklaďák. Říkáme si, že to snad není možné, ale nakonec ho stíháme. Dvě hodiny s místními na prázdné korbě, většinu cesty je lepší stát a ze všech sil se držet. Po poledni jsme zpátky na hotelu, spokojeni s celým výletem.
Poslední půlden v Sucre strávíme v muzeích, nejdříve domorodého tkaní, kde Míla konečně vidí svůj sen, to je, jak to vlastně dělají. Sedí tam u paní, která tam jako exponát tká, Míla ji kouká pod ruce a donutí zprvu nepřístupnou paní, aby s ním komunikovala. Odpoledne nás čeká přesun do Potosí, pouze tříhodinový a hlavně - prakticky celý po asfaltu, což se nám nestalo už pěkně dlouho:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat