V La Pazu kupujeme poslední dvě místa a v jedenáct dopoledne nastupujeme do pro mne překvapivě luxusního autobusu (čekal jsem totiž opět skoronáklaďák). Nejprve ještě stoupáme, přejíždíme průsmyk Cumbre ve výšce zhruba 4700 a začínáme klesat, po takzvané nové Cestě smrti (Death road). Dříve se jezdilo po staré cestě, která se dnes používá pro sjezdy na kolech, před pár lety postavili úplně novou, bezpečnější, asfaltovou cestu, ovšem i tak je na jejím začátku cedule s textem zhruba "Za poslední rok se tady zabilo 43 lidí, jeďte opatrně". Cesta se kroutí a pomalu klesá vysoko nad údolím, výhledy jsou skvělé a náš řidič jede pěkně pomalu a opatrně. Čím jsme níže, objevuje se více a více zeleně, až jsme dole a kolem je fakt zeleno. Něco, co už jsme dlouho neviděli. Třeba vysoké stromy, hustý les, zelené křaky... a taky začíná být teplo. Po čtyřech hodinách jízdy jsme "dole", asfalt končí a jedeme dále. Silnice smrti se už tady tomu neříká, ale je to pořád stejné. 
O tom, že to je možná ještě horší, svědčí to, že se tady jezdí vlevo. Pro řidiče (a pro nás tím taky) je přece jen lepší, když ze svého místa vidí, jestli má kola ještě na cestě, než jestli se podře s protijedoucím autem. I s naším velkým busem celkem často couváme, abychom se vyhnuli jinému autu. Při průjezdu městečkem Caranavi, si všímám plakátků "Bojujeme s horečkou dengue", takže doufáme, že už za nás bojují jiní, a taky si můžeme být jisti, že jsme opravdu v Amazonii. V noci prší, řidič jede po blátě rozumně, naštěstí kolem nic nevidíme a v šest ráno jsme v cíli - Rurrrenabaque. Trvalo nám to devatenáct hodin, pouze s třemi zastávkami - 10 minut na vyčůrání, 15 minut na výměnu pneumatiky a 30 minut na večeři. Část "turistů" zpátky radějí lítá letadlem. K tomu jsme z Cumbre ve výšce 4700 klesli do nějakých 250 metrů nad mořem, což je slušný sestup. Ale "nížkovou" nemocí netrpíme, spíše vedrem, i když poprchává. Dáváme si ve stánku snídani, kafe a empanady, a na rozdíl od ostatních gringů se nestěhujeme do hostelu, ale k přívozu. Cestou mne překvapí chlapci v krásných bílých námořnických oblečcích a vzápětí kasárna bolívijského námořnictva. Pro připomenutí, Bolívie je stejně jako my vnitrozemský stát. Přejíždíme řeku, nacházíme správné mikro a pak dvě a půl hodiny čekáme než se naplní. Při odjezdu na nás pokřikuje řidič a vrací nám lístky, že chce více peněz, Míla se s ním dohaduje, já ne, já mu rovnou vynadám - čeština tady má své výhody, u nás bych za to v horším případě dostal přes hubu, v lepším případě by nás nevzali dovnitř, tady po chvíli hážeme batohy na střechu a nasedáme. Nakonec je nás ještě více, než nás má být, ale nějak se tam zmačkáváme a jedeme. Po chvíli se zmačkáváme ještě více, další lidi lezou na střechu, protože jedeme kolem nepojízdného taxíku (což tady znamená, že přibylo sedm lidí).A jsme na místě. Park Jacj Cuisi, rozhodli jsme se poznat prales trošku z jiné strany než nabízejí cestovky a pár dní zase strávit jako dobrovolníci. Jde o ekologickou organizaci Comunidad Inti Wara Yassi, provozující parky jako "útulky" pro zvířata, která už má dva "parky" a tady před rokem zakoupila 360 hektarů a buduje nový. Má tady dvě pumy, místo je tam prý pro 15 koček, 5 opičích oblastí a jedna oblast pro všechno možné.
Jde o zvířata zachráněná z černého trhu, cirkusů, domácností, takže už jsou zkažená a prakticky se nedají vypustit zpátky do přírody. Rovnou můžu ale říct, že jsme žádnou pumu neviděli - ty vidí jenom ti, co s nimi pracují. A víceméně to prý znamená, že každé ráno se ke každé kočce přiváží dva lidi a celý den s nimi chodí na procházky, spí, nebo prostě dělají, co jejich kočičky chtějí. K večeru se vrací podření, pobodaní a podobně, když se kočka rozhodne, že nepůjde po stezce. Nebo dobré odřeniny mají někteří na rukou, když je jejich kočka s láskou líže. Upřímně řečeno jsem se s touto činností, aby kočka dožila v klidu a pohodě, a která spotřebuje spoustu energie a lidské práce, nesrovnal. Ale dovedu si to představit a beru, že to je úžasný zážitek. Někdy si to holt zajedu vyzkoušet :-)
Naší prací ale je něco úplně jiného. Vzhledem k tomu, že je park nový, je potřeba postavit, kuchyň, sprchy, klece pro zvířata, kliniku a kde co. Zrovna se staví kuchyň a bohužel na části, která je bez lesa, protože už byla vypálena. Vozit šutry, nosit písek, vycpávat kolo taček slámou, chystat podlahy, dělat krovy, nosit vodu, betonovat, prostě co je třeba. Nejhorší ale je VEDRO ve spolupráci s vlhkem. 35, 36, ..., 40, ... stupňů ve stínu a slunko opravdu PEČE. Stejně ale jako správný místňák používám gumáky, už jsem si to holt jednou musel vyzkoušet. Jinak život v pohodě. Práce pár hodin dopoledne (hic jak cyp), poobědová pauza (hic jak cyp), a ještě pár hodin práce odpoledne (hic jak cyp). V chladném baráku, kde spíme, můžu měřit teplotu vzduchu lékařským teploměrem. Na slunci - no comment. 
V noci se spát dá, je tak 23 stupňů. Ono spát se dá z toho horka a práce i ve dne:-) Koupání a spíše chlazení v potůčku, plno rybek, které člověka okusují a mne to opravdu bolí, vydržím tam jenom, co je nutné. Líbí se mi, jak ležím ve vodě a vedle sebe si nabírám pitnou vodu. Zvuky pralesa kolem. Klídek. Krom toho, že tady rozumím lidem ještě méně než jindy. Mluví se tu sice víceméně anglicky, ale "místní délesloužící" (je nás tu od šesti do šestnácti) mají většinou plnou hubu koky - a podle toho i mluví. K dokonalosti to dovedl hlavní opičák (vypadá tak i se tak chová:-) Andres - "ředitel parku", který ani tu koku nepotřebuje a mluví tak, že občas ani nezachytím, jestli mluví anglicky nebo španělsky.
Jeden den trávíme v džungli. Proto jsme tady vlastně šli. S Vanessou vyrážíme prosekávat stezky pro pumy. Vanessa s gpskou se prosekává první, já za ní dělám stezku a Míla vzadu se svou největší mačetou dělá dálnici, náměstíčka a podobně. Myslím, že oproti jiným se nám 
to daří dělat nadstandardně :-) Rostliny, že člověk na jeden sek přesekne patnácticentimetrový kmen (pokud to je kmen) nebo mu chvíli trvá než zvládne půlcentimetrový proutek. Žádná větší zvířata nepotkáváme, hmyz stačí. Třícentimetroví mravenci. Nebo ruka celou dobu pokrytá asi stovkou mušek, na obličej si naštěstí nevidím, jenom cítím. Dodraný, strhané puchýře, ale dobré! A tak si zpívám Už nemůžu dělat, co kde bych kdy chtěl, třeba v pralesích kácet, to bohužel - a můžu, já už kácel, sice žádné obrovské stromy, ale pár metrů přece jen měly.
Trávíme tam šest celkem dobrých dnů, loučíme se a vracíme se do Rurre. Kolem cesty už se staví sloupy a za rok už tam bude jiný svět - elektřina, sprchy, mnohem více lidí, ještě jsme to místo navštívili včas. Den trávíme poflakováním po Rurre, tropickou bouří v "igelitové jídelně", předraženým telefonátem, předraženým internetem a v noci vyrážíme ještě dále na východ do Amazonie. Vzhledem k tomu, že prší, uvidíme, jak to bude...
Žádné komentáře:
Okomentovat