Míla domluvil s naší učitelkou Selií výlet na víkend do její rodné vísky. Že prý tam má nějaké alpaky a Mílu zajímalo, jak stříhají vlnu, protože prý ji vlastně nestříhají, ale ořezávají nožem.
Už v pátek večer se přesunujeme do Alta, máme to i se zastávkou a vyhlídkou nad rozsvíceným La Pazem. V sobotu ráno vstávání v pět, v pět třicet až šest nám jede autobus. Docházíme na místo odkud se odjíždí, je tam asi milión lidí a desítky autobusů, které odjíždějí zhruba ve stejnou dobu. Autobusy to jsou výborné, dost hodně desítek let staré a zvenku se podobají více náklaďáku než
autobusu. Pořádná kola, podvozek metr vysoko. V tom mumraji nacházíme náš autobus, na střeše už je na výšku asi metr bagáže, tož tam přidáváme batohy a cpeme se dovnitř. Naštěstí máme lístky koupené dopředu, takže máme i místa k sezení. Jinak lidé sedí porůznu, nejčastěji na pytlích. Všude jsou totiž pytle, každý má jeden i pod nohama, v uličce jsou do výšky sedadel, prostě vezeme asi dvě tuny rýže a dalších věcí. Vyjíždíme, po necelé hodině vjíždíme na nezpevněnou cestu, někdy připomínající jízdu po pražcích. Přejíždíme hřeben hor a dostáváme se na pusté altipláno, no pusté, pro nás pusté, pro místní dostatečně plné života. Po osmé zastavujeme na snídani, která tady má formu oběda - polévka a druhé jídlo, mezitím se stihne vyměnit kolo, opravit okno, dolít voda, zkontrolovat motor a další drobnosti. V dalším miniměstečku Santiago vykládáme ony pytle z autobusu a po šesti hodinách v a kolem busu vystupujeme i my.Vždy, když jsme jezdili autobusy a uprostřed pláně, kde nic není, vystupovali lidé, říkali jsme si, kam asi jdou. Teď si to říkáme taky, až na to, že si říkáme,
kam asi jdeme. Cesta nám bude trvat další čtyři hodiny. První zastávku máme za chvíli, kdy vylezeme kousek na kopeček, kde jsou zbytky incké pevnosti. Pěkný výhled na údolí pod námi, hory kolem. Další zastávka za hodinu je u potoka, kde obědváme a pak už jdeme jenom do kopce. Údolí se zužuje až se dostáváme do pěkné soutěsky se skalními věžemi kolem, zvaného to místa Ztracené město. Pak se údolí rozšiřuje, objevuje se pláń, kupodivu i zelená, a na ní naše cílová vesnice. Poslední, dále už není nic.Španělské jméno vesnice je Rosario de Bendilluma (od roku 1932), před tím používali ajmarské Anugariri, což znamená něco jako "Dokonce i pes se unaví". Než tam dojde. U nás by se nejspíš pojem vesnice nepoužíval. Věděli jsme, že když byla Selia malá, žilo v ní pět rodin a teď
v ní žijí rodiny dvě, co jsme ale netušili, že to znamená, že tam žijí dva lidé. Jeden z těch lidí byla Seliina teta, jsou tři sestry, které se tam po měsící střídají. Mají na starosti asi dvěstě alpak (kolik neví) a asi dvacetšest lam (to ví přesně, ale já už ne). Teta je sympatická paní, která se mnou mluví plynně německy, než jí vysvětlím, že to nemá cenu, dále tak trochu italsky a portugalština je jednoduchá. Prostě typická pasačka lam. Komu není jasný rozdíl mezi lamou a alpakou, tak se mu nedivím. Stejně to v podstatě ani tady nepoznáme. Většinou používám slovo lama, občas pro zpřesnění alpaka, snad to nikoho neuráží.
Po odpočinku a rozkoukání vyrážíme na dřevo (prý do lesa, ale žadný les tam nebyl),
mezitím se nám peče výborný chleba, no spíš takové buchtičky, a vaří jídlo. Polívka s alpakou. Večer se domlouváme, že zůstaneme ještě celý další den a vrátíme se v pondělí. Dorazili jsme ve čtyři odpoledne a vyrazit bychom museli brzo ráno, čili by z výletu moc nebylo.V pět
dvacet ráno se otevřou dveře a je nám oznámeno, že se jde zabíjet alpaka. Teda moc tomu nerozumíme, takže nevíme jestli ji nejdeme stříhat, jak bylo domluveno. Tož chytáme v ohradě tu vybranou (první ji chytil zkušený vesničan Míla), svážeme ji, dotáhneme ji před barák, a potom teta vytáhne nože, pod krk ji dá kastrol, "Ona ji snad fakt chce podřezat!" a teta opravdu začne podřezávat hlavu. Tož jsme ji pomohli stáhnout, vykuchat, rozřezat na kusy a za hodinu bylo hotovo.Po snídani vyrážíme na "výlet". Alpaky se vyženou z ohrady a starají se samy o sebe, s lamami se chodí výše do hor. My pokračujeme ještě výše, kde už neroste opravdu skoro nic. Skoro ale znamená, že tam přece jen roste, Míla a Selie pospávají na kameni a já s tetou chodíme a sbíráme léčivky. V tu chvíli mi to připadá naprosto skvělé, v pětitisíci metrech, někde ve ztracených horách, v poušti, písku a suti, si spokojeně chodím s taškou v ruce a sbírám jakési místní bylinky.
Vracíme se kousek níž na oběd (žebra z naší alpaky), sbíráme dřevo a složitě
ho nakládáme na osly. Cestou zpátky přibíráme lamy a k večeru jsme zase zpátky. Večer, když se alpaky a lamy začínají vracet zpět do ohrady, jdeme ještě na obhlídku, prý občas nějaká alpaka spadne do potůčku a zabije se. Prostě smůla. Žádnou mrtvolku nenacházíme, místo toho jednu mladičkou, hebkou, ten den narozenou alpaku. Čili jednu jsme zabili, jedna se narodila, stádo po naší návštěvě zůstalo stejné. Na večeři máme pro změnu polívku s kusem vařené alpaky (třikrát denně 
alpaka), k tomu pro změnu opět čuně (chuño), což jsou sušené brambory, což znamená, že je nechají zmrznout, vymačkají z nich vodu, pak je nechají vyschnout a vznikne černé něco, na co se pořád nemůžu zvyknout (proces výroby je možná úplně jiný, ale já jsme to pochopil takto). Večer je pěkná zima, ale máme krásný úplněk a v noci je venku jako ve dne.Naše milá maestra paní učitelka se nám před očima postupně měnila, jak se oblékala do místních šatů, a když si večer v zimě navlíkla, byla proměna dokonalá a Marfuška byla v tu chvíli kráska :-)
Mrazivé slunečné ráno, po snídani (polévka s kusem alpaky:-) jsme vyrazili. Batohy těžké jako cestou nahoru, kdy jsme táhli každý asi deset kilo čerstvé zeleniny a ovoce. Teď táhnem pro změnu čerstvé maso. A velikánský oběd. Cesta nás čeká mnohem delší, musíme dojít až do Santiaga a doufat, že odtamtud něco pojede. Zrovna jsou dušičky, což je tady převeliký svátek, prý větší než Vánoce.
Jdeme vyschlým údolím, kolem chaloupek a vesniček. Kde jsou tři baráky je i kostelík (byl i v naší vesnici), jenom prý vůbec nefungují. Po poledni docházíme k řece, skoro dvěstě metrů široké, kterou musíme přejít. Raději před ní odpočíváme a obědváme (kontrolní otázka: co?) a pak vyrážíme do řečiště. Posilněni obědem to jde dobře, a půlmetrový potůček, který tam líně teče, bez problémů překonáváme. Po nějaké době vycházíme z údolí a přecházíme do úplné placky, už před sebou vidíme Santiago, ovšem je ještě dvě hodiny cesty. Z toho závěrečnou hodinu a půl jdeme po rovné silnici přímo do Santiaga. Je to ubíjející, je vedro, slunko peče, závěrečných dvacet minut začíná silně foukat a vítr žene písek přímo proti nám... prostě když jsme po sedmi hodinách došli, byl jsem zničenější než na Potosí a Parinakotě dohromady.Autobusů jede několik, první prázdný máme za necelou hodinu, odjíždíme pouze o půl hodiny později. Čtyři hodiny po pražcích, po osmé jsme v Altu, před devátou na hostelu... kde nemáme pokoj protože přijíždíme o den později.
Výborný výlet to Míla domluvil, do jiného světa... Jenom vlastně nevíme, jak se ty alpaky vlastně stříhají!
Žádné komentáře:
Okomentovat