Salar de Uyuni & Divoký Jihozápad

Čtyřdenní okruh po jihozápadě Bolívie. Hlavním lákadlem je Salar de Uyuni, s rozlohou (dle různých zdrojů) 10000-12000 čtverečních kilometrů největší solná pláň na světě. Nekonečná bílá plocha, s několika ostrůvky. Jihozápad je prakticky neobydlená poušť či skoropoušť, s jezery nejrůznějších barev, sopkami, skalkami, s plameňáky, lamami, vikuněmi, liškami, až někdy nechápu, jak to tam může žít.

Den první
V šest ráno jsme před agenturou (naštěstí už spíme prakticky v ní), čeká nás Toyota, řidič-průvodce, kuchařka a s námi jede trojička mlaďochů - Rakušanky Eva a Lena a Španěl Iñaki (toho většinu cesty raději neoslovuji, protože z náslechu nechápu, jak se jmenuje, přečtu si to až ke konci). Studují zrovna půl roku v Uruguayi a před zkouškami mají trochu volna. A vyrážíme směr Uyuni. Po šestiapůlhodinách jízdy jsme tam a čeká nás první zaznamenáníhodná zastávka - hřbitov vlaků. Spousta rezavějících vagónů a hlavně parních lokomotiv, u nás už by to dávno někteří rozkradli, protože železa tam je za několik miliónů. Poté vyrážíme na samotný Salar. Sůl všude kolem... trochu jsem překvapen, že více žlutá, než bílá. Asi po dešti, druhá možnost je, že před deštěm, kdo ví. Isla del Pescado je ostrov v tomto bílém moři, rostou na něm obrovské až devítimetrové kaktusy a je z něj úžasný rozhled kolem. Jako spousta věcí na tomto výletě pro mne nepopsatelné, raději si tu zajeďte... Spíme v solném hotýlku na kraji Salaru (solné hotely přímo na Salaru byly prý z důvody ochrany zrušeny), a je to hotýlek solný, protože je ze soli - stěny, podlahy, postele, stoly, lavice (ale třeba wc nebo umyvadlo byly překvapivě z porcelánu:-). Máme ještě trochu čas, tak vycházíme na blízký brdek, západ slunce, potom úplněk, romantika jak...

Den druhý
Míříme víceméně na jih a kolem nás čím dál tím více neobydlená poušť, polopoušť či prostě skoropoušť, s jezery nejrůznějších barev, sopkami, skalkami. Jezera z poloviny vyschlé, ale aspoň mají lepší barvy. V jezerech se krmí plameňáci, co žerou vikuně pasoucí se v kamení pouhým okem nedokážu vidět. Kolem nás sopky, většinou vyhaslé, ale občas se z nějaké kouří. Některé skály a stěny hor kouzlí barvami. Na závěr pěkný skalní útvar Arbol de Piedra a ještě pěknější laguna Colorado. Velice pěkný den, ale zde velice krátce, protože: Jako spousta věcí na tomto výletě pro mne nepopsatelné, raději si tu zajeďte... Jenom tam budete s jinými lidmi.

Den třetí
Vyrážíme už v pět ráno, pěkně mrzne, první zastávkou je gejzír (trubka v zemi) a přilehlé bublající termální údolíčko. O kus dál pak termální bazének, ženská část se koupe, mužská si nahřívá maximálně nohy. Poslední společná zastávka u laguny Verde, ve které se krásně zrcadlí sopka Licancabur. To už jsme kousek od chilské hranice, kde naši tři přátelé vysedají. Takže naposledy společně zazpívat naši skorohymnu Volveré (na mne samozřejmě zbývá Volveré a hlavně Úúúúúúú), rozloučit se - a od té chvíle máme s Mílou skoro dva dny jako bohatí turisté auto jen pro sebe (říkáme si bohužel, ale zase možná platí: v nejlepším přestat). Dalších pár lagun, už ne vyprahlá poušť a máme kolem máme trsy žluté trávy tam i roste. Oběd (nějakým příjemným možná omylem pro sedm lidí, přestože již jsme pouze čtyři) máme v zeleném údolíčku plném lam, což už jsme dlouho neviděli. Říkáme si, že místních hitovek v autě už bylo dost a pouštíme jim tam Navarovou a Nohavicu. Poslední zastávka dne je zase vysoko v horách mrtvé opuštěné hornické město Fantasma, když se přestalo těžit, lidé se přestěhovali níže do vesnic v lepších podmínkách a do města se nastěhovali viskače, konečně jsme si je prohlídli relativně zblízka a v dostatečném množství.

Den čtvrtý
Klesáme níž a níž, to nejlepší už máme za sebou, ale kocháme se okolím, přírodou, posloucháme místní hitovky a třeba taky řešíme princip střídavého motoru. Za zmínku stojí poslední zastávka kousek od Tupizy, El Sillar. Zerodované skály, při pohledu zhora vypadající jako hromada jehel, vzadu za tím červené skály okolí Tupizy. A jsme zase zpátky ve městě. Výlet skončil a byly to dobře investované peníze. Škoda, že jsme nejeli v opačném směru, jak jsme si naplánovali, měli bychom více času na samotný Salar. Ale ti lidi, se kterými jsme jeli, za to stáli!

Více fotek na picasu.