Ranni vstavani nasi male triclenne skupinky probehlo uspesne, nicmene pak jsme cekali na dalsi a na dalsi a vyrazili jsme vsichni krom Mily "uz" v deset... Co ale bylo jeste horsi, ze pres mesto na zastavku jsme misto tak osmi minut sli tri ctvrte hodiny. Trosku s problemy jsme se dopravili na misto zvane Pitec, odkud zacina cesticka k jezeru Churup. Vyrazili jsme vzhuru a vubec mi to neslo. Jestli mne nekdy radostne napadlo, ze se tady neprejidam, jim sympaticky malo a staci mi to (i kdyz bricho zatim zradne nemizi), tak ted jsem situaci prehodnotil. Je treba zacit jist zase poradne! Co staci dole, nestaci na horach a je potreba nastradat zase zasoby! :-) U jezera (4450) jsem pockal na ostatni, 
rekl jim, at na mne necekaji a vyrazil dale a vyse. K jezirku Churupito (4580) uz uplne pod stenou hory Churup (5495), pak jeste trochu vyse (od jezirka, ne od hory) a oklikou pres hnusny sutrovy svah zpet. Zpatky na opustene ceste jsem byl o pul seste, ani jsem se nesnazil cekat, jestli neco pojede a s poslednim svetlem po stare ceste-stezce (uzkem hrebinku se zavlazovacim kanalem, vpravo i vlevo dira do udoli, dobre) pokracoval dolu do vesnicky Llupa, pak stopem a mikrem... Na hostelu jsme byl celkem mrtvy, zachranil mne caj a hranolky.
Pro jednu kamaradku to byl posledni vecer v Peru. Toz jsme sli na veceri a pak vetsinu vecera jsme vsichni stravili na karaoke. Vsichni parili, zpivali, juchali, anglicky samozrejme - a ja si pripadal jako bych sedel u jineho stolu...
Žádné komentáře:
Okomentovat