Den prvni
V 5:50 uz sedime v mikru - minidodavce, v Carazu presedame do kolektiva - normalniho osobniho auta. Jede nas
v nem sedm (dve deti ani nema cenu pocitat), a to jen proto, ze vezeme asi tri metraky hnojiva a dalsi uzitecne veci. Ridic je pitomec, cerne brylky a ksiltovka, co par metru zastavuje - tam neco dokoupit, tam se asi zastavit doma, tam nafoukat gumy, tam nabrat benzin. To uz Mila zoufale pronasi "To by mne zajimalo, co se asi jeste tak muze stat". Docka se, kdyz vyseda prvni clovek, nejde nastartovat, stojime v kopci, takze startujeme na zpatecku...V Conay jeste odlehcujeme batohy a jime, pak vyrazime. Na zadech jidlo a benzin na deset dnu a par drobnosti k tomu. Zacatek mame zemedelskou krajinou skoro po vrstevnici do vesnicky Hulcayan. Skoro znamena, ze v ceste mame nekolik kanonku, a taky, ze kdyz si vybirame tu nejvyslapanejsi
cesticku, vetsinou vede - pro nas blbe - k nejakemu baraku. Cestovky zacinaji v Hulcayano a taky tady zacina (mas o menos) tisicmetrovy vystup do prvniho kempiku. Svah vypada impozantne, ale cesticka vede naprosto skvelymi serpentinami, jde se vyborne, vykrmovaci dny a psychicka priprava pomohly. Za dve hodiny a neco narazime na prvni kempik (ctyri Nemci, deset oslu, dva mistni oslaci a pruvodce). Mila povida pruvodci, ze to jdeme skoro dve a pul hodiny, ten vytresti oci, ztrati rec a kdyz ji najde, opravi svuj odhad k dalsimu taboristi Huishcash z hodiny na neco pres pul.Mel pravdu, nachazime si rovne mistecko mezi kravinci, mame tam vyhlidku dolu do udoli se skvelou mozaikou policek i na protejsi hreben, duhu i zapad slunce. S nasimi batuzky se nam tento dne podarilo vyjit zhruba 1600 metru nahoru.
Den druhy
Ceka nas prvni odbocka z naseho okruhu, Mila ji ale prechazi, a kdyz ho dochazim (to znamena, kdyz na mne pocka, protoze se kocha krasnym kanonem a vodopadem a uvazuje kde je odbocka),
zahazujeme batohy a vracime se bez nich. Pri te prilezitosti se mi podari pustit gpsku z patnactimetrove skaly, ktera to nevydrzi, prestoze se tvari jako outdoorova (cili veskere dalsi udaje jiz nebudou nase vlastni, ale vyctene, naposlouchane, odhadnute). Nevracime se po pesine, ale po kanalu s vodou, ktery je nekde vytesan ve skale, nekde je postavena zed, nicmene ve 4600 metrech nas prekvapuje. Jeste vice prekvapuje, kdyz konci ve vedlejsim udoli v jezirku. Obecne, "vodni dila" mne tady uchvacuji. Nase odbocka vede k jezeru Yaraccocha pod sestitisicovkou Santa Cruz. Prekvapive vede stezka i dosti z kopce, takze zpatecni cesta taky neni zrovna odpocinkova. Vyhledy jsou dobre, jezero pekne, nejhorsi je horko. Po navratu k batohum dochazime k jezeru Cullicocha (4600) a pokracujeme do sedla Osoruri Toropishtanan (4860). Cely den prakticky nepiju (moje blbost) a tech dvestepadesat vyskovych metru od jezera do sedla je pro mne nejhorsich za cely trek. Unaven se necitim, to je dobre, jenom nechapu, jak to, ze proste nemuzu jit. Zustavame spat kousek za sedlem, zhruba ve 4800 metrech na peknem placku mezi skalami, plno hvezd a tim zima a mraz.Den treti
Spi se ale vyborne, takze se ze stanu dostanu az v sest.
Zase bilo, zima a mezi skalami sance na ranni slunicko nehrozi. Po hodine chuze jsme v dalsim sedle Jatun Vientona, odkud padame skoro 800 metru prudce dolu do udoli Alpamayo. Tim pokracujeme pomalu nahoru, udoli je to pekne, dole je dokonce par baracku a co mne zase uchvacuje je, v jakych svazich si tam delaji policka.Vedeli jsme, ze nas ceka kratky den, ale kdyz jsme byli na planovanem taboristi tesne po poledni, je to prece jen prilis. Pokracovat dale neni kam, dalsi den nas ceka celkem dlouha odbocka,
ale nakonec i s batohy vyrazime na tuto odbocku, ze se tim trochu posuneme a prespime v zakladnim tabore pro Alpamayem. Odhadujeme to na hodinu az dve cesty, Mila vyrazi hned, ja pozdeji. Cesta vede kolem jezera Jancarurish, nad nim z mraku vykukuje Alpamayo, dostavam se na plan, kde je i basecamp, kde ale neni Mila.... Chvile hledani, batoh nechavam na miste a vyrazim dale, po pul hodine se setkavame pod obrovskymi morenami, kde Mila ceka, ze do nich uz dale nejde. Nakonec na jednu z nich vylezeme, cimz neplanovane absolvujeme celou odbocku. Ja dochazim az k jezirku na konci pod Santa Cruzem (tentokrat z druhe strany), kde mne ceka opravdu ohromujici pohled. Pidijezirko s vyblitou barvou s velice mirnym naznakem modre, mezi sedymi sutry a skalou, nad nim spinavy bilosedy ledovec prechazejici v sedive mraky. Pohled na dalsi strany ale nastesti stal za to.Den ctvrty
Rano pred vychodem slunce bez mracku, ty si ale hory brzy zacinaji generovat.
Vracime se do udoli a stoupame do sedla Cara Cara (4830). Pomalu ale jiste, pred sebou vidim obcas Milu, tak si muzu stopovat, o kolik jsem pomalejsi. Zaverecnych par metru je to boj s ledovym vetrem, ale kdyz clovek zaleze do zavetri a vysvitne slunicko, je skoro horko. Udolickem a skoro nezaznamenatelnym sedlem se dostavame do sirokeho udoli, kde si na brehu reky stavime stan a mame spoustu casu, takze se myjeme, koupeme, pereme, sijeme, piseme, spime - jak kdo, jak co. V podvecer vyrazime na vychazku k jezerum Safuna, nejvice mne uchvati
stoly vyvrtane v polovine moreny. Prochazim jimi, teda spise protapu jimi, protoze jsem si nevzal baterku, zato mam pouze slunecni bryle. Takze bud muzu jit uplne poslepu ve slunecnich brylich nebo uplne poslepu bez bryli. Na konci ale vidim svetelko, a kdyz se k nemu dostanu, ocitam se prekvapive metr a pul nad vodou. Na zpatecni ceste se dopocitam 209-ti kroku.Den paty
Stan nechavame stat a vyrazime tentokrat na druhy, uz delsi vylet. Pod
Pucajircu a Alpamayo z druhe strany. Asi nejhezci sidetrip. Sedime nad krasnym jezirkem Pucacocha a divame se, jak mizi mraky z masivu Pucajirca. Pak se otocime o devadesat stupnu a divame se, jak mizi mraky z Alpamaya. Rekneme si, ze hodina kochani stacila, odchazime a kopce se zahali do mraku...Dneska nas ceka jedine sedlo Yanacon (4610), je videt pekne zdalky a pekne nahore, tak se clovek radeji nesmi divat a slape. Na druhe strane padesat metru hlineneho srazu
a jsme v jinem svete, v krasne zelenem udoli. Jdeme si vlastni cestickou az se dostavame na uzasne misto - sto metru pod nami se souteska rozevre, mezi skalami objevi louka s kravami a koniky, dale zase pokracuje souteska, my stojime nad vodopadem a skalou dolu... Coz ma tu nevyhodu, ze nemuzeme dolu. Nachazim sice vrstevnicovou kravi stezku, ale mistni vycvicene kravy jsou akrobati, stezka je na Milu prilis vzdusna a ja bych tam s batohem taky jit nechtel, jsem rad, ze dojdu zpatky, kdyz jsem si uvedomil, kudy to vlastne jdu. Kousek se vracime na horu (ale do kopce uz tady neexistuji zanedbatelne kousky) a na one krasne louce zustavame na noc. Mila vari, ja jsem u stanu a najednou slysim jeho rev. Zahani byka, ktery mu pozvykal rukav bundy. Mila vari, ja doperu Milovi bundu a najednou slysim jeho rev. Zahani stejneho byka, ktery mi pozvykal pulku bundy. Zaklete misto, ctyrikrat jsem byl u potoka a trikrat jsem do nej spadl.Den sesty
V noci poprve prsi (to je ta zelena, ale i destiva strana hor), po bahynku schazime serpentinkami do sirokeho krasne rovneho osidleneho udoli Jancapampa. Potkavame starika mezi ctyriceti a
osmdesati lety, ktery si rika o bonbon, Mila je z toho tak v soku, ze zatimco deti ignoruje, jemu bonbon da. A jak je tak zblbly, tak se o hodinu pozdeji zbavi i prupisky. Nad vesnici potkavam skupinu turistu s pruvodcem, vyklubou se z nich Cesi - po presne trech mesicich se bavim s Cechy (samozrejme kdyz nepocitam stale pritomneho zastupce z Lhenic). Chceme spat u jezera Huecrococha, ale nejak ho prechazime a spime na krasnem mistecku pod kotlem. Mistecko je ale asi krasne i pro mistni dobytek, protoze vecer se tam shlukuji kravy, odhanet je nepomaha, teprve kdyz mne napadne je polekat, zastavi se az nekde v udoli...Den sedmy
Hned po ranu nas ceka vystup do sedla Alto de Pucaraju (4650), sestup dolu 700 metru do udolicka
Huaripampa a vystup do posledniho naseho sedla Punta Union (4750). Mezi sedly se napojujeme na mistni nejznamejsi a nejturistictejsi trek Santa Cruz, coz znamena sirokou vyslapanou dalnici. Cestou nahoru predbiham skupinu dvaceti lidi ve znackovych obleccich (jeden kus jejich obleceni stoji vice nez vsechno, co mam na sobe:-), coz mne malem stoji zivot, protoze teprve kdyz jsem pred nimi, uvedomim si, jak jdu rychle a malem z toho zkolabuji. V sedle mame hodinu krasneho slunecneho pocasi, vyhledy na masivy kolem i jezero Taullicocha pod nami. Sestupujeme na nase taboriste Quisuar, kde koncime o pul treti. Jsme u odbocky pod zakladni tabor pod Alpamayem (z treti strany), pocasi uz na vyhledy na kopeccich neni, tak to nechavame na rano, lezime, vyhrivame se na slunicku a relaxujeme.Den osmy
Vystup k zakladnimu taboru, je to blize a nize nez jsme predpokladali. Pocasi nam nepreje, mraky
se tentokrat roztrhnou jenom na chvili, jeste chvili cekame a mezitim aspon fotime spoustu umelecky fotek (urcenych k vymazani). Rozhodujeme se zkusit dojit az do Cashapampy a jeste vecer se dostat do Huarazu, kracime na slunicku, teplota se zvysuje, rostliny se meni, za nami mizi hory v mracich, postupuje mlzna clona, jeste aby se filmove zacaly hroutit skaly... Prekvapive uz pred treti jsme v Cashapampe, odvazi nas stejny ridic, ktery nas dovezl sem. Tim se symbolicky uzavrel nas okruh. V aute tentokrat hnojivo nemame (na strese mame pytel slamy, pneumatiku a dalsi veci, nase veci prekvapive nechava v kufru), cili se nas tam vejde deset. Pri vjezdu na asfaltku pred Carazem mne ridic pobavi, kdyz se v tomto aute dle predpisu pripouta...Presvedcil jsem Milu, ze nejlepsi, co nas tady v Bilych Kordilierach (Cordillera Blanca) muze potkat, je vyrazit na desetidenni trek kolem Alpamaya. Agentury ho nabizeji na 12-14 dni (bez odbocek a s oslama), ale my nejsme zadni ulejvaci, takze jsme si ho naplanovali na 10 dnu (s odbockami a bez oslu, nepocitame-li sebe). Plany nevysly, za osm dni jsme byli zpatky. Krasnych osm dni, krasny trek, hodilo by se mene mraku kolem vrcholu, ale to byla asi nejvetsi vada na krase. Pro chozeni pocasi optimalni. Fotograf by sice zaplakal, ale to nastesti nejsem. Takze: prijemne, zajimave, krasne!
Fotky z tohoto i predchozich treku v Bilych Kordilierach.
Žádné komentáře:
Okomentovat