Kdyz jsem cekal na terminalu na bus, myslel jsem, ze mne trefi, protoze mne napadlo, ze v Paraguayi je o hodinu vice a tim nestiham dopoledni prohlidky. Kdyz jsem to studoval v Lonely Planet, zjistil jsem, ze jsem spatne pochopil vstupy, ze v nedeli odpoledne
zadne nejsou. A z Brazilie je zavreno cely den. Uplne mne to znechutilo, uvazoval jsem, ze se na to vykaslu, ale nakonec jsem se to rozhodl zto kusit a jel jsem. Na argentinske hranici vsechno v poradku, brazilskou jsme zradne projeli. To se mi vubec nelibilo, ale utesoval jsem se tim, ze kdyz tu Brazilii jenom projizdim, tak to pujde. A bez zastaveni jsme projeli i druhou brazilskou hranici. Ridici jsem rikal, ze potrebuji zastavit na paraguayske, a on se na mne vykaslal a jeste mel blbe reci. No, moc veselo mi z toho nebylo, kdyz jsem vedel, jake problemy a pokuty byvaji na hranich bez spravneho razitka. Pak se mi nalada trochu zvedla, protoze jsem si uvedomil, ze v Parguayi neni o hodinu vice, ale mene. Sotva jsem prisel do informacniho centra, sedl jsem do autobusu a jeli jsme. Vyhlidka, objizdka prehrady, teda spis hraze (pod hrazi tam, na hrazi zpet), teprve kdyz to clovek vidi zblizka uvedomi si, jak je to obrovske. Delka hraze pres 7 kilometru, vyska 196 metru. Pritom naplneni prehrady trvalo pouhyh 14 dni. V Ciudad del Este jsem cekal skoro dve hodiny na bus zpatky, kus mesta u hranic je jedna obrovska trznice s vekslaky, nadhaneci, hruza. Znat jenom tohle, tak si o Paraguayi myslim uplne neco jineho. Zpatecni cesta dopadla tal, jak jsem doufal. Hranice jsme projeli uplne stejne... Odpoledne jsem byl na hostelu, uvaril jsem si mate, vzal knizku, pohoda. Dalsi den zase brzke ranni vstavani a hura na vodopady Iguazu. Jde o asi 275 vodopadu (uvadi se 150-275 podle rocniho obdobi, jenom nevim, jestli jich je vice, kdyz je vody hodne nebo malo), vyska az 80 metru, sirka prepadu 2,7 km (nebo taky 4 km, nevim, nic z toho jsem nemeril ani nepocital). Vstupne pro nas bohate evropske cizince 85 pesos, cili skoro 400 korun ceskych, ale v tomhle parku toho za ty penize delaji spoustu. Pidivlacek, lodka na ostrov, "poradci" na vsech podstatnych mistech, poradne zelezne cesticky, pitna voda...
Prvni zastavka byl nejvetsi mistni vodopad Garganta del Diablo, prelozeno treba Dablovo hrdlo, vodopad ritici se ze tri stran nekam dolu do kanonu. Nekam proto, ze vody je tolik a vyska je
takova, ze dole je to plne vodni triste. A nejenom dole, ale i na vyhlidce, takze za chvili je clovek mokry, foceni je vice nez zajimave. Vyhlidka je nad vodopadem, jde se na ni kilometr pres reku, po zeleznych lavkach (vodopad je vicemene na brazilske strane reky). Dorazil jsem tam hned rano, takze tam jeste nebylo moc lidi, kdyz ale dojizdely dalsi vlacky, vyhlidka se zaplnovala a verim, ze je casto preplnena k nehnuti). Sve misto tam maji profesionalni fotografove, kteri tam vycnivaji na skladacich zebricich a foti lidi z toho spravneho uhlu...Pote jsem se presunul na "horni okruh",
coz je rada vyhlidek nad dalsimi vodopady, "dolni okruh" a na ostrov San Martin. Tam se mi libilo hodne... nejdrive jsem stravil asi hodinu tim, ze jsem pozoroval kondory (cesky mozna kondor havranovity), bylo to tak trochu jako v Hitchcockovi. Pak vyhlidka na vodopad San Martin, v pulce vodopadu, kousek od nej, jeste nez tam clovek dosel byl totalne mokry, vodni trist byla vsude, 
dalsi vodopady kolem, naprosto uzasne. Mel jsem z toho tak vyborny pocit, ze mi to prislo lepsi nez Garganta del Diablo, a protoze jsem mel jeste trochu casu, zajel jsem to jeste jednou zkontrolovat tam... ale proste dobre to bylo vsechno. Tolik vody, tak krasne vodopopady, to u nas clovek jednoduse nevidi!Pro zajímavost, pohled ze satelitu, kde je trochu vidět, jak široká řeka spadne do úzkého kaňonu. Více fotek klasicky na picasu.
A timto jsem se rozloucil s Argentinou a spanelsky mluvici Jizni Amerikou. Jako perlicka, jak to vypada v mem pasu: za svuj pobyt v Jizni Americe jsem dosud prekrocil hranice oficialne 26 krat. Z toho 22 krat to byla hranice argentinska!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat