Pulka Ameriky 2009: Salasaka aneb Tri mesice ve skole

Po dvou letech jsem se octl opet zpatky v Salasace. Rozhodl jsem se, ze tam svou Jizni Ameriku zakoncim. Byli jsme tam ve skole s Milou pred dvemi lety jeden mesic (viz zde, zde, zde a zde :-). Kdyz jsem se tam dorazil, uvidel ledove Chimborazo, vytahl z batohu polarku, hrube ponozky a vubec prakticky vsechno obleceni, po mesicich horka v Brazilii jsem si pripadal malem jako v raji. Obleceni jsem dost nemel, musel jsem si poridit dalsi.

Posledni stoupani ke skole

Privitani s Robertem a vubec vsemi lidmi ze Salasaky, se kterymi jsme tady pred lety travili cas, bylo ... prijemne. Skola byla hezci, nez kdyz jsme ji opousteli, hlavne ze porad stoji… kdyz jsem ji stavel i ja.

V Salasace jsem stravil skoro tri mesice, presne 89 dni. Jeden den sveho devadesatidenniho viza jsem promrhal cestou tam. Na konci jsem si dovolil trochu zariskovat a ze Salasaky jsem odjel posledni den viza. Vecer jsem uspesne prekrocil hranici do Kolumbie.

A ted aspon par postrehu o zivote

Jidlo
Proc nezacit necim o jidle. V 6:30 je Robertem nachystana snidane, vetsinou v 6:45 vstavam. To ma totiz Roberto nachystan budik, ze je cas odejit (Robert skoro nevidi, takze ma mobil, na kterem ma nastavene vsechny mozne necim dulezite casy). V nasem pokoji dreveneho baraku je slyset vsechno. Snidane je zhruba v pondeli vlocky, v utery vlocky, ve stredu vlocky, ve ctvrtek vlocky a v patek vlocky. Pro nejakou chut osladit panelou nebo cukrem. Coz znamena, ze nekteri vlocky po par dnech ci tydnech, ja vytrval cele tri mesice. Komicke bylo, kdyz do kase jednou par dni pridaval nejaka mala jablicka. To teda komicke nebylo, komicke bylo, kdyz tam jednou pri sve skoroslepote nakrajel syrove brambory. V 9:30 je ve skole svacinka, neboli kolada. Na tu mame jidlo, coz znamena vyzivny oplatek a jeste vyzivnejsi colada, coz zrovna nevim, co je za hmotu, ale pije se to a je to sladke, vse od vlady, hlavni duvod je ten, ze nektera decka v Ekvadoru prece jen nemaji nic na snidani, tak aby ve skole neumirala hlady a davala trochu pozor. Koladu taky cast z nas voluntyru neji, presneji nepije. Ve 12:15 je obed. Kazdy druhy den ryze s necim, treba salatem, cockou nebo tak neco, a kazdy druhy den polivka. Tu taky cast z nas neji (a jedna se vicemene stale o stejnou cast). No a odpoledne a vecer nam zbyva poradne pojist. Vetsinu doby jeden clovek varil veceri pro ostatni, bohuzel posledni tri tydny se to zrusilo, coz mi nevadilo z hlediska jidla, ale spise z hlediska spolecenske udalosti. A o vikendech uz bylo na kazdem, co si udela.

Obcas nejaka specialitka

Rozhodl jsem se, ze kdyz mam k dispozici kuchyn a troubu, ze si nebudu kupovat mistni chleba, ktery vlastne vubec neni chleba, ale hodne mizerna houska. Coz se mi uspesne podarilo splnit. Pri te prilezitosti, a jeste casteji, jsem vzdycky upekl nejakou buchtu. Myslim, ze tolik buchet a tolik druhu jsem neupekl za cely predchozi zivot celkem. Mezi nejlepsi patrily buchty jabkova a mrkvova. Ale nejlepsi co se mi povedlo, bylo k Robertovym 79. narozeninam. Navic, protoze jsem vedel, ze ve skole se na nas voluntyry zrovna nedostane, mel jsem genialni napad a upekl jsem dorty (no, vizaz to melo spis jako buchta) dva. Vyslo to, pro ostatni to bylo necekane prekvapeni a byl jsem kralem vecera. Skoro. A jeden z poslednich dnu ve skole jsem pak musel s holkami pect buchty...

Sandy chysta buchtu

Na oslavu dvou let od pristani v Jizni Americe jsem delal gulas. Maso jsem varil skoro ctyri hodiny, do dvou do rana, bylo asi se stolete kravy. Teprve pozdeji mi doslo, ze v techto nadmorskych vyskach voda vre pri nizsich teplotach a chyba mohla byt i tam. Kdyz jsem odchazel spat, vubec jsem ze sveho vyrobku nemel dobry pocit, ale rano byl vyborny. Vecer ho vsichni chvalili, ovsem Americanum a podobnym narodum se v tomhle neda verit. Tak jsem cekal na verdikt Francouzky Marilou... a pak jsem byl spokojen.

Skola

Marcia sama ve tride

Jak to funguje a co se dela. Zaklad je skola, mala skolicka, kam chodi nejakych 25 decek, vcetne skolky. Co se uci... matematika, spanelstina, kecuanstina, anglictina, vedy, hudebka, vytvarka, telocvik, sachy, tot snad vse. Neco kazdy den, treba moje anglictina a matematika, neco obcas. Skola zacina oficialne v 8:00 a konci v 15:15, mezitim je pul hodiny na svacinu a tri ctvrte hodiny na obed. To samozrejme neznamena, ze se to vsechno dodrzuje, a uz vubec ne, ze vsechny decka jsou tam porad. Prece jen, kdyz uz ma nekdo devet let, musi nekdy po ranu chystat zradlo pro kravy a nemuze byt v osm ve skole. To ale byly spise vyjimky.

Odpoledne jsme pak do osmi meli tri hodiny anglictiny, pro kohokoliv kdo prijde. To znamenalo, ze tam nemusel byt nikdo a nebo taky sest lidi z nichz kazdy mluvil jinak. Ale uprimne receno to bylo lepsi nez ve skole, protoze do knihovny chodili lidi, kteri se neco naucit chteji. Druha vec je, jestli se neco nauci... A pokud si nekdo pamatuje moji uroven anglictiny, a desi se, jak ja muzu ucit, tak na tehle urovni to bylo dostacujici. Jeste by si mohl myslet, ze jsem se krasne anglicky doucil, tak to teda zatim ne... Stejne tak, otazka, jak muzu ucit neco ve spanelstine... muzu, plus, minus, krat, deleno a dalsi slovicka se clovek nauci celkem rychle. Nemluve o tom, ze pro vetsinu decek je prvnim jazykem kecuanstina, a se spanelstinou meli nekteri, zvlaste ve skolce, malem vetsi problemy nez ja.

Sachistky Yarina a Sandy

Pocet dobrovolniku se prubezne menil, bylo nas patnact i ctyri. Zvladat vsechno ve ctyrech znamenalo, ze jsem v osm rano mel prvni hodinu a vecer jsem se po osme vracel na barak. Byli jsme totiz ctyri, a i tak se nasel clovek, ktery se rozhodl, ze odpoledne nic delat nebude… i takovi jsou mezi nami. A kdyz nas bylo hodne, je kolem skoly spousta dalsi prace, kdy je treba neco opravovat, delat, je tam zahrada, kde plevel roste jeste rychleji nez u nas (ale mnohem lip se vytrhava:-)

Do skoly jsem chodil prvni, kdo mne zna, vi, ze se mnou neni po ranu zadna rec. Cesky. Natoz v nejakych divnych jazycich. Cesta do skoly trva asi 25 minut a vzdycky jsem si ji uzival. Mezi policky, potkavat babky s ovcemi atd,, kdyz se zadarilo (parkrat), bylo to s krasnymi vyhlidkami na sopky v sirokem okoli. Ty ale byly vetsinou v mracich. Kdyz jsem ke konci parkrat do skoly nesel primo, nastaval problem, protoze zapominali prinest klice od skoly. Nastesti decka zkusene umely otevrit vetsinu dveri...

Cestou do skoly

Aby si kazdy nemyslel, jak idylicke jsme to meli, plati ze vzdycky a vsude se najde nejaky aspon trochu pitomec. My tady meli primitiva... kdyz jsem prijel, mel ke vsemu pristup, jsem tady abych pracoval, na konci to vsem tvrdil, jsme tady, abychom pracovali, jenom nejak zapominal na sebe. Na baraku odmital myt po sobe nadobi, kdyz mu spadla vajicka, tak je tam nechal a vrcholem byvalo, kdyz pro radost rozbijel sklenice. Proste primitiv. Vsichni se tesili, az odjede a kdyz odjel, vsichni si oddechli, vcetne Roberta. Posledni tri tydny nam tak prudce zhorsily vztahy mezi lidmi a nejak se nam to rozdelilo na dve pulky. Ja jako „dlouhoslouzici“ zustal nekde uprostred. Nicmene vubec mne to netesilo.

Ale vetsina a vetsinou bylo vse bez problemu, lidi prinejmensim nerusici, obcas preaktivni, vetsinou pohodovi, az naprosto skveli :-)

Vylet do zoo
Jeden den jsem stravil s nejstarsim rocnikem na ceste do zoo a zpet. Mezi tim jsme byli i v zoo, ale to nam zabralo nepomerne mene casu. Nejstarsi rocnik byli ctyri zhruba dvanactileti, sraz jsme meli v sest hodin rano u sochy v centru Salasaky. Dorazil jsem tam asi deset minut pozde, podcenil jsem tuto nocni hodinu a nic moc mi tam nejezdilo, a nikde nikdo. V tu dobu se rozedniva, bylo tam pusto a prazdno. Vzhledem k tomu, ze z caminaty jsem znal samostatnost Kimberly, predpokladal jsem, ze odjeli do Ambata, kde jsme se meli v 6:30 setkat s ucitelkou Marii. Tak jsem naskoncil na projizdejici bus a pred pul jsem byl na miste. Tam ale nebyl vubec nikdo. V 6:45 dorazila Maria, a protoze byla autem, jela do Salasaky, ovsem vratila se sama. Nakonec diky mobilum a rodicum vsichni dorazili. Kde byli? V Salasace, tu na moste, tu v obchode, tu nevim kde. Maria, my jsme te videli! A tak jsme s mirnym hodinovym zpozdenim vyrazili.

Jeli jsme do zoo do Quita, za nejake dve a pul hodiny z Ambata jsme byli na jiznim terminalu v Quitu, kde jsem zjistil, ze zoo je v nejake dedine na severu. Nasledoval dvouhodinovy presun tremi narvanymi trolejbusy a autobusy pres mesto, dalsi bus do dediny, a pak jeste na korbe auta. Dve a pul hodiny v celkem prijemnem zoo a zase zpet. Nastesti jinou cestou, kolem Qiuta, i tak jsme byli v Ambatu po desate, nastesti jsme meli rozvoz a kazde dite jsme predali do matcinych rukou...

Co mne na celem dni prekvapilo nejvice bylo, kdyz jsme se zastavili na obed, dostali jsme pribor a nekteri z nas ho neumi pouzivat! Pak mi doslo, ze to je logicke, ze tady ho proste nepouzivame...

Caminata
Na velikonocni ctvrtek se konala Caminata, coz nevim jak prelozit, neco jako pout, pochod. Nekteri jsme uvazovali, jestli to jit taky, ja byl cely tyden nachcipany, ale nakonec jsem se ve ctvrtek odpoledne rozhodl jit. A vubec jsem netusil, co to vlastne za akci je, jak to bude vypadat a probihat. Zacatek byl ve meste Ambato, konec ve meste Baños, spravne u Panenky „Virgen de Agua Santa“. My zacali v Salasace, cimz jsme si asi deset kilometru usetrili. V devet jsme vysli — v devet vecer, prosim — a kdyz jsme dosli do centra Salasaky, prekvapil mne dav prevazne mladych lidi sBviznym tempem se zenouci po hlavni ceste. Toz jsme se pripojili a kmitali taky. Nase skupina byla sedmiclenna, ovsem sedm nas bylo chvili v Salasace, po par kilometrech jsme se jeste sesli a pockali v mestecku Pelileu, ovsem pak uz jsme se vsichni videli az dalsi den zpatky v Salasace. V Pelileu mne pobavil stanek s botami, u ktereho se tlacila spousta lidi a vymenovali boty. Nejstarsim clenem nasi imaginarni skupiny byl sedmdesatiosmilety Roberto, nejmladsi jedenactileta Kimberley, zbytek jsme byli vsichni voluntyri. Roberto byl z nas nejrychlejsi, mel jenom jeden problem, ze dvakrat nevidi ani ve dne. Proto musel jit po prostredku cesty, kde je zluta cara. Nekde ovsem chybela, nebo byla takova tma, ze videt nesla, pak pry zacal temer bloudit. Kdyz se nekdo v tmavem obleceni na Robertove vyznacene draze zastavil, nemel sanci byt viden a nekolik takovych odvazlivcu malem srazil k zemi. U Roberta to odnesl nos a celo. Ja zustal ve skupince s Kimberley, ktera slapala skvele. Sice ke konci mela problem s koleny, ale slapala pekne dale. Napady, jakoze bych ji mohl chvili nest, jsem uspesne ignoroval, vzdyt by z toho vubec nemela radost! Ve druhe polovine zacalo prset, dockali se prodavaci plastenek. Po cele trase bylo stovky a stovky stanku ci lidi prodavajich cokoliv k snedku. Obcas stany Cerveneho krize. Trasu maji vymyslenou dobre, protoze vetsinu cesty jsme sli z kopce. Pred Banos jsme prechazeli veliky most, kde jsem se dival, co to tam je za opile lidi. Najednou mi Marilou rika „Ten most se kyve!“ a ja „Co to rikas, nic se nekyve“, jenomze po par krocich jsem i ja najednou ucitil, ze ten most se opravdu zneatelne kyve zleva doprava a jit rovne neni jen tak.

Dav pochodujici temnou noci

Do Baños jsme dosli ve ctyri rano. Pred centrem jsme si nasli misto na chodniku, ja byl pro tuto chvili vybaven, jenomze jsem dobra duse, takze jsem si na svou nafukovacku nelehl, ale sedli jsme si na ni vsichni ctyri. Spacakem jsem prikryl sebe a Kimberley, ovsem spacacek pro dva lidi dostatecne veliky nebyl, takze dvakrat teplo nebylo. Do toho zacalo zase prset. V sest Marilou nekam odesla, ze musi na zachod, Kimberly nastesti spala, ale v sedm uz nam byla takova zima, ze jsme se museli zvednout a jit. To uz jsme zustali sami dva, Mesto bylo plne lidi, ale opravdu plne, at uz lidi chodicimi nebo sedicimi ci lezicimi kdekoliv. Zasli jsme i do kostela, kde asi od peti pernamentne probihaly mse. Kostel byl doslova narvany lidmi — cast lidi sedela ci stala a modlila se, cast lidi sedela ci lezela a dospavala. Neco takoveho jsem jeste nevidel. Ale vsechno fungovalo jak melo, bez problemu jsme prosli ulickou az dopredu a po chvili zase zpatky. Po snidani nastala nejhorsi cast dne — dostat se zpatky do Salasaky. Dve hodiny jsme se snazili dostat se do autobusu nebo nejakeho auta, ale tento boj jsme dlouho prohravali, udelali jsme chybu, ze jsme se vydali na spatnou stranu. To je tak, kdyz tech 15000 lidi nebo kolik jich tam za tu noc doslo, se chce dostat verejnou dopravou zpet. Nakonec jsme ale i my zvitezili a dojeli zpatky do Salasaky. Dalsi dny jsem byl s Robertem asi jediny, kdo chodil normalne...

U cile v Baños

Pocitac
Salasaka je vicemene domoroda vesnice, kde se baraky snad ani poradne nezamykaji a kdyz jo, tak je stejne nekde zezadu vetsinou otevreno, a kdyz ne, tak si to otevre kazde decko. Jednou v sobotu vecer jsme se divali na notebooku na film, pak jsme unavene sli spat a notebook jsme hloupe nechali ve spolecenske mistnosti, kde ho kazdy jdouci kolem mohl videt. A rano tam pocitac nebyl. Marilou byla v depresich, prisla nejenom o pocitac, ale hlavne fotky z cest a vse co jako umelkyne za posledni leta napsala. (Ale aspon zurive a poradne vydrhla kuchyn.) Pro mne to byla velika rana, ze neco takoveho se deje i v Salasace. Po trech dnech, jednoho rana, byl pocitac zpatky. Nechapal jsem, neveril jsem, v prvni chvili jsem si myslel, ze to byl brutalni vtip nekoho z nas. Pak ale prisla Franciska a ptala se, jestli je pocitac zpatky. Ze predchozi den predseda mistni komunity vyhlasoval v mistnim rozhlase, at ten pocitac nekdo vrati, ze jinak budou chodit dum od domu a hledat ho... A nekdo ho fakt vratil! Je neco takoveho vubec mozne?

Tungurahua

Soptici Tungurahua ze Salasaky

Par kilometru od Salasaky je sopka Tungurahua. Celkem cinna, pred dvemi lety jsme na ni chteli s Milou vyjit, prestoze to bylo zakazane, ale tenkrat nam nepralo pocasi. Ted mi sopka nachystala jine prekvapeni — zacala soptit. Byl to obrovsky oblak dymu a popela, asi jako nekde nad koksovnou, jenom o par kilometru vyssi. Obloha se rozdelila, na jednu stranu od sopky mohla byt krasne modra, na druhe, navetrne strane to byl jeden tmavy mrak. Dva dny pote, co to zacalo, jsem sel rano do skoly, mrholilo, pri zaverecnem vystupu ke skole jsem se dotkl kalhot a rikal si, kde jsem se tak zaspinil. Pak jsem zjistil, ze jsem jak prase cely — prsel nam sopecny prach. Dalsi den jsem videl mistni pani, jak vyliva kyble vody na travu, nedalo mi to a musel jsem se ji zeptat, co to jako dela. Bylo to jasne, prece myla travu. Kravy ji nechtely zrat, kdyz jo, obcas z toho pry nejake umrou. Kdyz jsem se vracel ze skoly, nebylo videt na druhou stranu udoli, co mne vsak zarazilo vice, bylo, kdyz jsem si uvedomil, ze vsechno kolem je opravdu sede, pokryte popelem. Ve skole jsme nafasovali rousky, ja (zvykly z Ostravy) jsem byl mezi temi, co ji nepouzivali. Nekteri ale meli problemy s ocima ci dychanim. Pak se nastesti zase otocil vitr, a po par dnech se sopka uklidnila.

Tohle neni Salasaka, ale Baños, primo pod Tungurahuou

Kopecky
O vikendech jsem nekdy vyrazel na prochazky po okoli. Nebo do nedalekeho turistickeho mesta Baños, kde jsem ovsem vicemene jen vystoupil z busu a sel na nekterou stranu na kopecky. Mym oblibenym cilem byl Las Antenas, hodinu a pul az dve hodiny nahoru, neco pres hodinu dolu. Pod vrcholem jsem si vzdycky popovidal s pani v kiosku, dal si pivo a pokracoval zpet. Kdyz bylo hezky, naproti pres uzke udoli, skoro na dosah, se tyci Tungurahua, ke konci pekne kourici... Jednou se mnou sla i mladicka Pauline, ktera vypadala sportovne, ale po necele hodine uz nejak nemohla dal a ja si zase rikal, co jsem to zase udelal, kam jsem ji to vzal. Ale zvladla to a mohla byt (a byla ) na sebe pysna. A ja si hluboce oddechl...

Jeden vyletiku byl vystup na nedaleky mistni kopecek, krasne jsme ho vidavali z terasu naseho baraku, uz pred dvemi lety mne uchvacoval, rozseknuty napul udolim, policka skoro az nahoru a nad nimi zbytek lesa. Ma urcite par set metru pres 3000, ale na to si tady nikdo nehraje. Jednoho sobotniho poledne jsem si vsiml, ze kopecek je vyjimecne bez mraku, tak jsem tam vyrazil. Pres vesnice (tady jedna vesnice plynule prechazi v druhou, proste porad jsou policka a baraky) az k upati, a pak pres policka stale vzhuru. Dokud bylo zavlazovani, byla policka „vyzivnejsi“, nad vodou se to zmenilo, ale oproti Salasace tam tak sucho nebylo, ono kdyz je kopecek tak casto v mracich, je tam nejspis dostatecne vlhko. Az jsem dosel k lesu a vlezl do neho. Les to byl, ale husty, neprostupny, chvili jsme se tam snazil lezt, pod vetvemi i po vetvich, ale pak jsem to vzdal, ze to zkusim jinde. Druhy pokus o kus dal byl uspesnejsi, ale bylo to dost zahul. Nekdy po ctyrech, klickovani co nejpruchodnejsim terenem (pokud se tomu da rict pruchodny), probijeni se vetvemi, spadlymi stromy, do prudkeho kopce, a to vsechno poslepu — vsechno bylo mokre a bylo tam takove vlhko, ze jsem mel okamzite zamlzene bryle. A nejenom zamlzene, vsechno bylo od popela, takze jsem byl za chvili jak prase, ze jsem si ani ty bryle nemohl otrit, bylo by to jako utirat je smirkovym papirem (navic mokrym), a bylo jedno, jestli bych pouzil obleceni nebo ruku. Uz jsem si dal casovy limit, kdy se musim zacit vracet, nakonec jsem se ale uspesne probil na vrchol. Tam byly stozary a z druhe strany cesta. Vyhlidka to ale byla pekna. Zpatky jsem sel po te ceste, sice mnohem delsi, ale rychlejsi a pohodlnejsi. Nahoru mi to trvalo ctyri hodiny, dolu dve. Po sedme jsem byl v centru Salasaky, spinavy, mokry, unaveny, hladovy, ziznivy a naprosto spokojeny, ale o tom nekde jinde...

Muj kopecek je ten uplne vzadu

Den matek
Jedna z oslav, ktera mne v Salasace potkala, byl den matek. Nejdrive jsme meli „oslavu“ ve skole. Prisly matky, zahraly si ruzne hry, moc si nedovedu predstavit, ze by se neco takoveho delo u nas. Ale uz jsem dlouho nebyl u nas ve skole. Ve hrach vyhraly spoustu veci, dostaly darecky, kyticky, pohodovy den.

O tyden pozdeji jsem nahodou (po vystupu na muj dlouho obdivovany mistni kopecek viz vyse, spinavy, mokry, unaveny, hladovy, ziznivy a naprosto spokojeny, coz se ukazalo jako vzdy jako spatna kombinace) v sobotu vecer prochazel centrem Salasaky a zaujala mne banda–dechovka, ktera tam vyhravala. Coz mne zastavilo, lidi tam skoro nebyli, nevedel jsem, jestli se zacina nebo konci. Po chvili jsem vedel, ze je pul osme, coz je prece brzo a ze se bude slavit den matek. Pridali se ke mne dva podrouseni mladici, s basou piv, a ze si musim dat s nimi. Namesticko se nakonec zaplnilo a matky soutezily, jako ve skole, jenom v mnohem vetsim meritku. Oslava to byla velika, ja po pivech byl nucen popijet nejaky mistni teply nevim co, a dopadl jsem — spatne. Zachranila mne Franciska, ktera mne „vyzvedla“ na sve ceste domu. Celou nedeli jsem pak uspesne prolezel, jak jsem napsal, v takovych chvilich, kdy je clovek hladovy, ziznivy, unaveny a naprosto spokojeny, ztraci zakladni bezpecnostni navyky...

Iliniza Norte
V ramci aklimatizace jsem ser rozhodl vyjit trochu na hory, a to na kopec kde jsme byli s Milou, Iliniza Norte (viz zde) Vstaval jsem kvuli tomu v pet hodin, jenomze prselo, tak jsem se rozhodl pockat. Dalsi den jsem opet vstanul v pet tricet (blaznivy vikend, vstaval jsem drive nez pres tyden), prselo, ale rozhodl jsem se jet. Po osme jsem byl v El Chaupi, kam se dalo dojet busem, ve vysce 3300 a mohl jsem jit vzhuru. Zrovna neprselo, tak to bylo dobre. Mel jsem v planu dojit k refugiu ve vysce nejakych 4700 metru, kam jsem bez problemu, ovsem v desti, dorazil. Refugio prekvapilo, zatimco kdyz jsem tam s Milou spali, byl to vlhky, plesnivejici a studeny barak, ted to je poopravovane a vevnitr je dokonce chlapik tam pracujici. Taky by tam po mne chtel 15 dolaru za noc. Byli tam nejaci lidi a jestli jdu taky na vrchol. Tak ze jo. Kdyz jsem ale pak videl, co vsechno si oblikali, trochu jsem se zarazil — prece jen ve svych riflich, polobotkach a dalsim vysokohorskem vybaveni jsem si nepripadal nejpripravenejsi. Proti vetru a zime jsem se aspon natrel opalovacim kremem, kdy se projevilo, ze jsem pozapominal, zakladni vysokohorske navyky, takze kdyz jsem krem otevrel, explodoval a vice nez na obliceji jsem ho mel na obleceni. V batohu jsem mel jeste flanelku a satek, ktere jsem si hloupe neoblikl v refugiu, ale az po par stech metrech, kdy jsem opravdu citil, ze je vitr a zima. Chvili mi pak trvalo, nez jsem prokrehle ruce zase rozpohyboval. Ale pak uz to bylo dobre, misto deste byl snih — fakt SNIH!!! — a kdyz jsem se skrabal poslednich par metru skoro vysvitlo slunce. Kdyz se prede mnou objevil stin, bylo by to normalne prijemne zakonceni vystupu, ale tentokrat ne, me prani bylo, at to slunko okamzite zaleze. Nastesti se to vyplnilo — jinak nevim, co bych tam, v 5127 metrech, s bilym snehem a hlavne bez slunecnich brylich, delal. Se svou vybavou jsem tam proste byl jak vesnican, ktery jde nahodou kolem... Sedl jsem si do zavetri, prvni clovek dorazil deset minut po mne, posledni hodinu. A hura dolu. Ovsem dole misto snizku byl dest, coz zase az tak prijemne nebylo, zvlaste kdyz jsem se spodni polovinu hodinu vezl na korbe pickupu. Desil jsem se nasledujici dvouhodinove prokrehle cesty busem. To jsem ale netusil, ze jeste bude mensi problem do autobusu se dostat.

Vesnican na vrcholu petitisicovky

Z auta jsem sesedl na semaforech, coz bylo vyborne, protoze tam busy zastavovaly, ovsem jen kdyz mely misto, coz nebylo bezne. Horsi bylo, ze krom mne tam bylo asi padesat dalsich lidi, vice ci mene zoufale mavajicich na projizdejici busy a auta. Vetsina techto lidi,jak jsem po chvili pochopil, jela do nejblizsiho mesta Latacunga. Kdyz zastavil nejaky bus, mel misto tak pro jednoho dva lidi, tak to byl tak trochu boj. Toho jsem se neucastnil, protoze jsem zprvu moc nechapal, co se to vlastne deje a jenom jsem si rikal, kdy ja se odsud dostanu. Pak jsem ale vypracoval strategii, ktera se kupodivu ukazala uspesna. Kdyz prijel bus, ktery jel az do Ambata, s jednim volnym mistem, a zacal se tam drat chumel lidi, ja zezadu zakricel, ze jedu do Ambata, nacez pohunek vystrcil vsechny lidi ze dveri, ja si ostrymi lokty prorazil zezadu cestu a naskocil dovnitr. Co bych neudelal pro zdarny odjezd. A co bylo uplne nejlepsi, v tom autobuse se topilo!!! Koupil jsem si neco dobreho k snedku a spokojene drimal. Pred devatou jsem byl v Ambatu, kde jsem byl ovsem opet prekvapen, ze uz nejezdi mestske busy, jenom taxiky. Nicmene jsem s trochou chuze a trochou stesti narazil na dalkovy bus, ktery mne nakonec vzal tech par kilometru do Salasaky. V deset jsem byl na baraku, tepla sprcha, teply caj, spokojenost...

Chimborazo poprve
Rozhodl jsem se, ze kdyz jsem kousek od Chimboraza, ze splnim povinnost a ze na nej vylezu. Chimborazo ma neco pres 6300 metru nad morem a je to nejvyssi hora na Zemekouli, pocitano ne od nejake hladiny more, ale od stredu Zemekoule :-) Mel jsem na to mesic, tak jsem se zacal intenzivne venovat aklimatizaci. Nejdrive jsem vylezl na Iliniza Norte, kde mne prekvapilo, ze jsem byl v 5100 metrech a bez problemu. Mozna dvoumesicni pobyt v Salasace byl dostacujici.

Domorodci s hrncem

Dalsi vikend jsem vyrazil pod Chimborazo. Jsou tam dve refugia, tj. chaty, jedno ve 4800 metrech, kam se da dojet autem, druhe o kilometr dale a o dveste metru vyse. Tam uz ale vetsina lidi nedojde, prece jen, je to vysoko. Ja vystoupil z busu u vstupu do parku, v nejakych 4300 metrech, zaplatil dva dolary za vstup (prijemne, stejne jako mistni, pred dvemi lety jsme za vstupy do parku platili nekolikrat vice) a pokracoval pesky. V naproste mlze. U prvniho refugia uz bylo i videt, cestou mne predjelo par aut a jeden natriskany autobus, takze sam jsem tam rozhodne nebyl. Co mne ale soklo, byli lidi z onoho autobusu. Mladez a studenstvo z jakesi mistni vesnice. Vyrazili smerem ke druhemu refugiu Whymper, a tahli s sebou: generator, reprosoustavu, obrovske hrnce (takovy hrnec jsem v zivota nevidel), hromadu dreva a nevim co vsechno jeste. Nahore jsem zjistil, ze tam chteji spat. Rikali, ze jich je ci bude mezi 60 az 80, ze jeste nejaci lidi dorazi. Spocital jsem postele, bylo jich tam 46. Chtel jsem jit spat do dolniho refugia, ale nasel jsem mistnustku s jednou posteli, tak jsem ji zabral. Obrovska chyba. K veceru jsem vyrazil nahoru pod ledovec, moc jsem se neoblikl, byla mi tam celkem zima. Zpatky na chate jsem se uchylil k chatari, celkem jsme z toho byli oba v soku, az tak, ze jsme se tomu chlamali. Dorazil i hlidac a lidi z dolniho refugia, tak jsme tam sedeli, kecali a nechapali. Vesnicani byli prijemni, mili, modlili se, davali nam jidlo, ale taky byli zatracene hlucni a byli vsude. Nekolik lidi, kteri chteli v noci lezt na vrchol Chimboraza to zabalilo a slo dolu, ze se vrati dalsi den. Meli rozum. Ja jsem v tu noc prakticky vubec nespal. Pokrikovali na sebe, behali celou noc po chate. Jak by taky ne, kdyz jim byla vetsinou zima a na kazde posteli jich bylo nekolik. A prestoze byli skoro mistni, alespon nekteri meli problemy s vyskou. Jeden kluk totalne zkolaboval, nikdy jsem nic takoveho nevidel. Byl jak hadrova panenka, tep u nej neexistoval, nemohl nic. Nastesi mohl dycha a zachranil ho kyslik. Po par minutach se vzpamatoval a byl celkem normalni, prekvapilo mne, jak to hned a dukladne pomohlo.

Refugio Whymmper zhora

Dalsi den rano, to znamenalo po seste, jsem radeji vypadl a vysel na hrebinek ke skalce Agujas. Pekny vyhled na obe strany, vychazejici slunce, klid. Nahoru jsem vysel po zmrzlem snehu a ledu, dolu jsem to radeji vzal oklikou. Vratil jsem se, kdyz vesnicti burani odchazeli, pak nastal absolutni klid, teplo na slunci, cajicek... tak jsem si to predstavoval cely vikend!

Krom aklimatizace byl dalsim cilem, proc byt pod Chimborazem, napad, ze si tam najdu sveho pruvodce. Kdyz jsem se totiz ptal v agenturach v Baños, vsichni chteli trapne moc penez, ze jsem porad nevedel, jestli to dat. A vyslo to, nasel jsem si sveho guida za vyrazne nizsi cenu.

Chimborazo podruhe
Az nastal ten spravny vikend. Ve ctvrtek jsem vyrazil do Riobamby, kde mne vyzvedl muj horsky vudce Eloy, u nej doma jsem nafasoval obleceni, v agenture jsem si pujcil skelety a macky. Myslel jsem, ze budu spat v Riobambe, ale Eloy sel tu noc s jinymi lidmi na vrchol, tak jsem se tam svezl taky, aspon jsem mel o den aklimatizace vice. Samozrejme jsme tam nedojeli jenom tak normalne, meli jsme defekt a nefungoval nam hever, nakonec jsme to s pomoci kamenu, prken, drev a par vesnicanu zvladli. Vecer byl nadherny, hvezdy, pak mesic, ani nebylo treba potreba svitit, kdyz vsichni kolem pulnoci odchazeli, vylezl jsem ven a zavidel jim, ze jdou... Trochu chyba byla, ze jsem se neoblikl a po dvaceti minutach kochani jsem zjistil, ze jsem promrzly. Pak jsem v noci zjistil, ze mi je porad zima a dalsi den jsem byl neprijemne nachlazeny. Takze v patek jsem vicemene prolezel, prodrimal, procetl a protoze jsem se svou rymou mel obavu, ze se v 5000 metrech moc nevyspim, sesel jsem do spodniho refugia. A bylo to lepsi. Noc byla zase nadherna, vsichni spokojene vysli na vrchol (vetsina na predvrchol, tam chodi absolutni vetsina lidi).

Tri dny krasne pocasi...

Cestou zpatky na horni chatu jsem vytahl krom svych veci i 10 kg cukru, a zbytek dne jsem stravil jako den predchozi. V pet dorazil Eloy, tvaril se velice vyplasene, ze nahoru jdou ctyri mistni, ze uz dole delali binec, jsou opili a pouzivali pro ne jednoduse slovo banditi. S chatarem vymysleli, co a jak udelat, mladici tam ale nespali a spali kousek dale ve stanu. Chatar odesel spat na dolni refugio (jako kazdy vecer) a my jsme tam zustali s Eloyem sami. Ten vecer tam proste nikdo dalsi nebyl. Chatar nas nechal spat ve sve mistnustce, ktera se dala jako jedina zavrit, ukazal nam jak otevrit okno, pro pripadny nouzovy unik. Brali to fakt vazne, na horach, v 5000 metrech, nevedel jsem, jestli to je k smichu nebo placi. Nicmene, banditi nedorazili. Ja vubec nespal a ve 23:40 jsme vyrazili, pocasi bylo o trochu horsi nez predchozi dny, bylo trosku zatazeno, ale svetlo mesice stale dostacovalo a trochu vice foukalo. Ja se pres den citil celkem blbe, ale kdyz jsme vyrazili, slo se mi dobre. Fakt je ten, ze jsem nikdy nesel tak pomalu. To je to pruvodcovske tempo, ktere mi ale tentokrat velice vyhovovalo. Po nejake dobe jsme vysli pod ledovec, pod masu ledu a kamenu, kde nas cekal nejnebezpecnejsi usek, ve kterem padaji kameny. Kameny padaly, slyseli jsme je, takze jsem to povazoval za normalni, jenomze Eloy ne. Pry jich bylo moc a velke, a meli jsme v tom useku stravit neco mezi hodinou a dvemi. Ja tomu nerozumel, bohuzel jsme tam byli sami, nejakou dobu jsme poslouchali a cekali (nevim na co), a pak ze tam nemuzem. Sesli jsme kus dolu, ze pujdeme jinou cestou. Jenomze jsme ztratili dve hodiny a na mou primou otazku jsem dostal uprimnou odpoved, ze na vrchol cas nemame. Po dalsich dvaceti minutach chuze mi doslo, ze nemam motivaci, tak jsem o tom jeste chvili premyslel, a pak jsem Eloyovi rekl, ze to nema cenu — a sli jsme zpatky na chatu. Toz tak jsme dopadli.

... ale tudy jsme neprosli :-(

Po zbytku noci, kdy jsem toho moc nenaspal, jsme se za krasneho slunecneho dne, s krasnym masivem ledoveho Chimboraza nad nami, smutne vratili dolu. Aklimatizace byla dobra, pocasi dobre, jenom proste neco bylo spatne. Smutne, smutne, smutne. Paradoxne jsem poprve v zivote sel s pruvodcem a poprve v zivote jsem na vrchol nedosel. Myslel jsem si, ze to bude prvni kopec, ktery narocnosti predci vystup na Kamenity pod vedenim horskeho vudce Tonika, ale nepredcil!!! Na to jsme skoncili prilis brzo.

Zabijacka

Zabijacka venku...

20. cervna se nam ve skole objevil beran a ja tusil, ze ten den bude o zabavu postarano. Odpoledne se objevilo par rodicu, ja tam zustal jediny z nas dobrovolniku a zacalo se. Chlapi vykopali diru, vlastne blbost, tady se nekope, tady vyhrabali diru. Vylozili ji kameny, udelali ohen. Ja se zajimal o berana. Nejdrive ho bylo potreba ostrihat, meli jsme asi patery nuzky, nicmene zadne z nich nebyly ostre. Nejdrive jsem berana jenom drzel, pak jsem se zapojil i do strihani. Trvalo nam to snad hodinu a pul. Zabijeni bylo trochu komplikovanejsi, zjistili jsme, ze nikdo z nas neni odbornik.

... a posleze uvnitr

Nejsmutnejsi ale bylo, ze to nebylo rychle zabiti, ale muceni, jaksi jsme nemeli rozumne ostry nuz, navic najit tepny... delali jsme to postupne tri, ja byl ten treti. Nasledovalo stahovani, kuchani, a podobne drobnosti, varila se krev, cistily streva, chystalo maso. Proste to byla skoro regulerni zabijacka!

Inti Raymi

¡Listo!

Duvod zabijacky byl Inti Raymi, 21. cervna, oslava slunovratu nebo ceho vlastne. Rano jsem ve skole opet rozdelal ohen ve vyhloubene dire a nekolik hodin jsem se tam pekl a nahrival kameny. Potom jsme to vycistili (ja ne, ja mel tepla uz dost), polozili tam kusy masa, zasypali to pytlem brambor a jakymisi velikymi fazolemi, prikryli plechem a zasypali hlinou. Po vice nez hodine jsme to vytahli, teda odkryli a zacali vytahovat. Nejdrive vyhrabat a vytahnout maso bylo blaznive, nikdy jsem nemel tak spalene prsty. Ale maso bylo vyborne!

Tanecky, ac to tak asi nevypada

To ale v zadnem pripade nebyla hlavni napln dne, to jsem jen tak navazal na predchozi zabijacku. Do skoly prislo nekolik desitek lidi, vetsinou rodicu, ale i oficialni zastupci kdo vi jakych uradu. Na programu byla marcha, tanecky, divadlo, slavnostni ceremonial na pocest Pachamamy (tomu jsem ale moc nerozumel) a na zaver onen svatecni obed.

Marcha, s novou vlajkonoskou, za odmenu...

Marcha, to byl slavnostni pochod, s bubny, vlajkami, zpevem hymny, uvitacimi a dalsimi proslovy. Ve skole se dela, jenom v mensim meritku, kazdy patek. Pro mne odchovaneho socialismem to je strucne receno trochu zvlastni, ale tady to asi znamena hodne. Vlajek se pri ni nosi vice, provincie, domorodcu, ale nejdulezitejsi je statni. Protoze abanderada-vlajkonoska odchazela na stredni skolu (a pry se tam dostala bez problemu i proto, ze nosila vlajku), soucasti bylo i slavnostni predani vlajky nove vlajkonosce, mimo jine i maminka predala mamince slavnostni serpu, aby ji navlikla sve dceri. Popisuji to tak proto, abych zduraznil dulezitost tohoto aktu. Protoze jsem ucil druhy nejstarsi rocnik, byl jsem nekolik dni pred tim dotazan, kdo ma byt novym vlajkonosem. Moc dobre jsem ale nepochopil, o cem mluvi, a hlavne a predevsim jsem v te dobe vubec netusil o zavaznosti a dulezitosti. Takze jsem, na to mam talent, zpusobil male faux pas, kdyz jsem se zeptal, jestli to je za odmenu nebo za trest...

Oslavy probihaly po cely tyden po cele dedine, vyvrcholenim pak byla sobota. Salasaka je rozdelena do 18 komunit a kazda z nich si nachystala alegoricky vuz, na nej postavila svou kralovnu, nachystala kostymy, nacvicila tanecky a v sobotu mohli vyrazit. X-hodinovy karnevalovy pruvod. Dobre.

Vecer byla v mistnim koloseu volba miss-reiny-ñuksy Salasaky. Hala byla narvana par sty az tisici lidmi a nastoupilo 17 kandidatek... vsechny s dlouhymi rovnymi cernymi vlasy, na zacatku ve stejnem tradicnim obleceni. Z tech dvaceti tricet metru, ze kterych jsem je videl, mi prisly dosti stejne... Do konce jsem tam nevydrzel, pred jednou jsem odesel, jaksi jsem usinal. Skoncili nekdy k ranu, dopadlo to jak jsem predpokladal — vyhrala cernovlaska!