pondělí 31. srpna 2009

Donkey trip aneb 16 dni s osly

Zase jednou blaznivy napad. Jak to vzniklo... Prisla s nim v Salasace Rebeka, my s Milou jsme se pridali, a zatimco vecer se jeji manzel Aidan tvaril, ze je to blbost, do rana ho presvedcila. Nakonec z toho byla velika expedice, protoze se pridavali dalsi a dalsi lidi a nakonec nas bylo devet. Ekvadorec Angel (mistni znalec, ktery si pozjistoval vsechny informace - to jsme si mysleli), Novozelandani Aidan a Rebeka (manzele), Australani Bill a Justine (snoubenci), Britove Chris a Naomi (romanek) a dos chicos de Checos (to jako Mila a ja). A k tomu tri drazi horsti osli, señor Blanco, señor Gris a señor Negro. Zacali jsme hned natvrdo v horach, Ingapirca trailem, coz se neukazalo jako nejchytrejsi. Dvoudenni prechudek... ale trochu, nebo vlastne dost podrobneji (pro mne, protoze denik jsem si psat nestihal a mozna bych to se svymi rukama ani nedokazal:-)

Nedele 16.8. (Prvni den dvoudenniho treku)
Mila se po ranu ucastnil kupovani oslu, ja kupovani potravin. Nakonec se nam podarilo vyrazit se tremi osly, jidlem na dva dny s rezervou, kterou jsem prosadil, vzhuru do hor. Sice misto v Mrtve se tvarici oselplanovanych devet v 11:30, ale hlavne ze jsme vysli. Bylo vedro, osli byli nalozeni az beda, ale pekne slapali, jediny, kdo se tahal s velkym batohem, jsem byl ja, protoze jeden batoh se nam na osly uz nevesel. Nastesti nebyl muj, ale lehky Aidanuv. Po pul hodine jsme z cesty odbocili vzhuru po kamenite stezce, a zacaly problemy. Kameny podkluzovaly, profesionalne navazovane batohy padaly, a padali i osli. Jeden dovedl lezet asi dvacet minut, uz jsme ho odepsali, ze je v podstate mrtvy. Pak se ale postavil a slo se dale. Samozrejme pomalu, ale krasnym udolim, obcas nam osli zapadli do bazinek u potucku, zacinali jsme se ucit. Ovsem znovu navazovat batohy nam moc neslo. Stany jsme si postavili v onom udoli, o dost nize, nez jsme planovali. Siroke travnate udoli, dole ricka, nad nami kopecky. Meli jsme dva benzinove varice a asi na ctyrikrat jsme uvarili pro vsechny veceri.

Pondeli 17.8. (Druhy den dvoudenniho treku)
Ze stanu jsem vylezl prvni, vsude kolem byla Prvni ranojinovatka a bilo, a za chvili zacinali vylizat i dalsi. Po chvili nastala ranni rozcvicka, kdyz se osli rozhodli, ze se jim neco nelibi a rozbehli se po stezce asi zpatky domu. Aidan a Bill za nimi, ja az po chvili, pro jistotu, taky. Kdyz jsme jdouci osly dosli ci dobehli, tak se zase na nejakou rozbehli, a tak to pokracovalo stale dal. Az jsem uznal, ze to nemuzou dlouho zvladnout, odlozil jsem bundu a fotak (presne jako Bavte se ještě víc a vězte, že první zuřivý pokus dostat se ke klíči jsem podnikl v okovaných botách a s tím bláznivě těžkým tlumokem na zádech) a rozhodnul se je ustvat. Jenze malem ustvali oni mne, nastesti mi pak pomohla kamenita cesta, kde zpomalili a ja je predehnal, zastavil a sebe vydychal... A ctyricet minut zpet. Navazovani batohu jsme uspesne zvladli, chyba ale asi byla, ze jsme se s temi osly rozhodli jit. Prvni batohy spadly asi po patnacti sekundach, nejdele vydrzely asi dve minuty... A zacal nas nejvetsi problem, jak na osla upevnit batohy. S timto nejvetsim problemem jsem pocital, ale nejak mi nedoslo, nas vlastne skoro zastavi. Ale postupne se nam to prece jen darilo a prece jen jsme pokracovali dale. U jezirka Tres Cruces jsme dali pauzu, sundali oslum batohy, a pak to zacalo nanovo, respektive to bylo jeste horsi. Bill tahne oslaMy s Milou jsme prvni dorazili do sedla a hned jsme pokracovali dale smerem danym Angelem. Zjistili jsme, ze nas señor Negro se boji chodit prudce dolu. Asi mel rozum. Dotahli a dokopali (clovek se stale ucil, i kopat do osla chce svuj styl - ale tisickrat kopnes a i beton z botu se odre a opada) a dotlacili jsme ho do dalsiho sedelka, tam jsme se rozhodli pockat na ostatni. Zacalo poprchavat, stejne jsme poradne nevedeli, kam dal. Jeste ze jsme tam zustali, za chvili jsme se vraceli pomahat ostatnim. Ti meli mnohem vetsi problemy nez my. Nakonec jsme v tom sedelku prespali, dale jit nebyla moralka. Sice to bylo hodne vysoko, skoro 4300, takze se nekteri moc nevyspali, ale nam ta vyska nastesti nevadila. To uz prselo, jeste jsme pomahali stavet stany ostatnim, starali se o osly, slusne jsem promokl a byla mi pekna zima, ze jsem jenom vlezl do krasneho tepleho spacaku... nekteri meli spacaky, ktere bych v tu chvili mit nechtel. Ale zase jsme s Milou mohli rozpujcovat nase obleceni, prvni noc to bylo "Ne ne, nic nepotrebuju" a dalsi treba "Pujcis mi zase ty ponozky?".

Utery 18.8. (Treti den dvoudenniho treku)
Stezka byla podivna, tak padlo rozhodnuti, ze se s osly radeji trochu prohodime, velke batohy si poneseme sami a male ponesou oni. Po dvaceti minutach chuze jsem sto metru pred sebou videl mohutnou akcni scenu. Ze stezky nad sesti sedmi metrovym srazem se zritil osel... Aidan, Rebeka, Bill a señor PardoChvili se kutalel dolu, Aidan, ktery ho vedl a dolu nevidel, se ale rozhodl nepustit ho, takze ho ze vsech sil drzel, coz se mu celkem povedlo. Taky se mu tim ale povedlo, ze osla skrtil, vesel a lamal mu vaz, osel totiz timto neskoncil az dole, ale zustal na provaze. To uz se kolem rozhlehal krik, rev, jek a vriskot nekterych jedincu, Aidan osla pustil, krik, rek, jek a vriskot ale jeste zoufale pokracoval. Vsichni jsme v duchu uvazovali, jestli se: lepsi varianta - osel zabil, nebo horsi varianta - jenom polamal a budeme ho muset dodelat my. K prekvapeni vsech se osel dole postavil na vsechny ctyri... Vsichni jsme se sesli v dalsim sedle, kde posledni osel spokojene kracel, nenesl nic, vsichni okolo meli plne ruce a jak poznamenal prichazejici Mila: "Nejak jsme si vymenili ulohy, uz nevim, kdo je tady vlastne osel". Zase jsme to trochu spravili a pokracovali dale, dolu do udoli, coz uz slo prijemneji. Po hodine uz jsme ale zase nevedeli, do ktereho z nabizejicich se udoli jit. Angel vyrazil na pruzkum, jeste pres pul hodiny jsme ho mohli videt mizet v dali az nam na tri hodiny zmizel. Hodinu jsme cekali, kosli, cumlali bonbony, a pak se rozhodli, ze bude lepsi nekam za nim vyrazit. Cesta dolu, ja jsem jeste aktivne "bezel" napred, abych se podival, kam vede ktere udoli. Jezirko pri zapadu sluncePak zase zpatky, protoze tudy ne panove. Za nejakou dobu jsme se sesli i s Angelem, a za dalsi chvili jsme i vedeli, ze jsme ve spatnem udoli a musime zpatky nahoru. Nalada nekterych byla pochmurna a pochmurna se stala i pro mne, kdyz padl navrh a hlasovalo se, jestli se vratit nebo proste pokracovat udolim dolu nekam smer nejblizsi lidi. Takovou prohru jsem si vubec nedokazal predstavit, nakonec to dopadlo dobre a - o jeden hlas - jsme se zacali vracet. Hledani cesty bazinkami, boj s osly pri prekonavani potoku, proste fuska. Nakonec se ale osli celkem rozesli a zacali si cestu hledat sami. Tak jsme uspesne pokracovali, az jsme si nasli misto na spani. No nasli, nekteri prohlasili, ze uz dale nejdou, tak jsme si ho tam nasli. Ja si sam zasel jeste kousek dale k jezirku, sedl si na svah nad nej, zapadalo slunce, bozi klid, jeste ze tam nesli vsichni:-)

Streda 19.8. (Ctvrty den dvoudenniho treku)
Vstal jsem prvni, do destiku, uvaril jsem snidani, sbalili jsme a vyrazili vzhuru na hreben. Po 24 hodinach jsme byli na stejnem miste a tentokrat se uz trefili do spravneho udoli. Po hrebinku a dolu, pak hodinove hledani cesty kudy bazinkami dale. Nic rozumneho jsme nenasli, nakonec jsme se proste rozesli a dopadlo to nastesti dobre. Az na nekolik problemku jsme krasne prosli. A svahem stezkami dale a dale, dalsimi bazinkami a potoky, osli uz ale mozna zase vedeli kde jsou, protoze slapali celkem v pohode, sami brodili potoky, kde jsme se chystali na boj... Kdyz nekam nechteli, tak vedeli proc, ale zase vytahovat z baziny po hrudnik zapadleho osla i s nakladem neumi kazdy. My uz ano:-) Az jsme narazili na starou inckou cestu, ci pesinu, po ktere jsme ostatne meli jit celou cestu a kmitali dale. Osli se rozesli, sli prakticky sami, skoro leteli.... Ja s Milou a Naomi s nimi, ostatni bojovali sami se sebou nekde vzadu. Zastavit a pockat jsme s Milou odmitali, za prve by se zastavili osli a za druhe by zase nekdo zacal vymyslet, ze tam nekde ve svahu ci bazinach budeme spat. Pred zapadem slunka jsme dosli ke staremu rozpadlemu baracku (Paredones), kde jsme to ukoncili. Baracek to byl stary, pry incke ruiny... Jeste k tomu jsme byli bez Angela, ktery odpoledne vyrazil napred sehnat nekam nejake jidlo. (Ani se mu nedivim, taky by mne trapilo svedomi, kam jsem to kamarady zavedl a ze nemaji co jist:-) Z jidla nam zbyly bonbony, caj a sul. Dorazil i s dvemi domorodci a uvarenou veceri. Vsichni byli nachystani, ze jsme bez jidla, a tak to bylo prijemne... Vecer zase s ohynkem, dosel nam uz i benzin do varicu.

Ctvrtek 20.8. (Paty den dvoudenniho treku)
Slunecne rano (pro zmenu jsem vstaval prvni a varil caj:-), rozhodli jsme se zase na kazdeho osla nalozit dva batohy a pokracovali jsme dale. Jiz po inckem trailu, siroke sutrove ceste, tak sutrove, ze se po ni nekdy ani nedalo jit. Trochu bazin a tim problemku ale jinak v pohode. A dal a dal a dal, az se pred nami v dalce vynorila nase dedina - Incapirca. Nevypadala daleko, ale bylo to jeste dve hodiny cesty. Celkem unavne cesty. A v 15:30 pateho dne naseho dvoudenniho vyletu vypukla velka slava. Ocitli jsme se na parkovisti pred Incapircou - nejvyznamnejsi inckou pamatkou Ekvadoru. Na parkovisti zajezdove autobusy a "Jezisi, tady jsou bili turisti!" My jsme vubec bili nebyli. Naopak, atrakci jsme se staliCampamento shora my a nasi osli. V tu chvili svitilo slunicko, par slavnostnich fotek, slavnostni pivo, nefalsovana radost, spousta humoru a zbyval nam posledni kilometr do vesnice. Najit ubytovani i s pastvou pro osly, tepla sprcha, vecere... a uz se zacinalo vzpominat...

Patek 21.8.
Odpocinkovy den. Prani, odpocinek, jidlo, klidek. Ja cistil batoh, pote co se mi do nej vylila ma nejvetsi ziravina - deet na komary (Tetko, pardon, ale Tvuj sice stary a nepouzivany, ale krasny, funkcni, lehounky, bakelitovy mobil Ingapircarozleptala tak, ze se vzapeti rozpadl na kusy, mozna Ti jej tedy nevratim). Vsichni jsme byli v pohode - ztraty se nepocitaji (a ztraty tentokrate opravdu byly, dale nas pokracovalo jen osm). Ruce jako v tuto chvili jsem jeste nemel, po Salasace jsem si myslel, ze je mam rozbite, jenze to jak vypadaly ted ani nejsem schopen popsat...

Sobota 22.8. (Prvni den dvoudenni casti)
Na ranni privazovani oslu jsme si najaliMila a provaz profesionaly - okoloujdouci mistni, kteri nam to predvedli. Za dva dolary. Za tri minuty jsme jednoho osla prevazovali... Tim jsme opustili onu nejvetsi inckou pamatku Ekvadoru, na kterou jsme se v nasi situaci podivali pres plot a stacilo nam to:-) Vetsinu dne jsme slapali po zrusene zeleznicni trati, pekne pomalu, bez vyraznejsiho prevyseni, proste jako po trati. Vecer na zacatku Biblianu jsme tezce shaneli misto na spani (a paseni). Po tratiTrochu zmatku, trochu behani tam a zpatky, nakonec jsme skoncili za obcerstvenim a vyrobnou syra primo u panamerikany. Radostne jsme si tam koupili cerstvy syr, pivo, abychom zklamane zjistili, ze tim jsme jim timto vypili vsechny zasoby. Panamerikanu tam zrovna cerstve betonovali, takze az tam nekdo pojedete kolem, tak tam mam svou stopu, a na kraji mame s Milou vyryta jmena...

Nedele 23.8. (Druhy den dvoudenni casti)
Pokracovali jsme dale po trati, tento den jsme po ni sli opravdu cely, Pred tunelemale pro zmenu vetsinou mezi baraky. Ozivenim bylo prochazeni tunelu a pak stary zeleznicni most. Nastal boj, ktery protoze oslum se na nej vubec nechtelo. Señor Blanco vyhral, toho jsme pres nej nedostali. My s Milou bychom na nej sice byli tvrdsi, u dalsich nam to ale neproslo:-) Ostatni vubec z toho vseho vypadali nejaci zdeptani, coz se projevilo nejvice, kdyz zacali Naomi rozdeluje pridelyhledat nocleh ve tri hodiny odpoledne uprostred Azogues, mesta s nejakymi 65000 obyvateli. Sehnali jsme neco o kus dale, diky hodne rodince na louce prakticky jeste ve meste. Nastal dlouhy a prijemny vecer, s ohynkem i zpevy.

Pondeli 24.8. (Treti den dvoudenni casti)
Vyspali jsme se dosytosti, odchod byl tentokrat opravdu pozdni. Po dvou hodinach uz jsme sli za mestem podel reky a kus trati byl strzeny a nepruchodny. Vsichni (krom Moje rucka, vubec nevypada spatneMily samozrejme) se najednou rozhodli to otocit, zabalit, rozdat osly a jet si odpocinout a uzivat do Cuency. Prekvapili tim, asi uz toho meli dost, ani se nesnazili osly prodat, abychom nejake penize poslali do Katitawy. I Mila se mne zeptal, jestli se nerozloucime s osly a nebudeme pokracovat rychleji pesky bez nich. Coz se mi nelibilo, jeste jsem toho nemel dost, tak jsme si nechali velkeho señora Negro (prekvapili jsme tim nejenom ostatni, ale i sami sebe). Nahle, velike a kratke rozlouceni s ostatnimi a zustali jsme sami s Angelem. Kus jsme se vratili a zbytek dne uz pokracovali po asfaltce. Zvlaste posledni usek byl plny aut, velice jsme se blizili ke Cuence a vubec se mi to nelibilo. Zvlaste, kdyz Angel nevypadal, ze vi, co se ctyristatisicovou Cuencou delat. Vubec nevypadal, ze by chtel delat cokoliv, ani se ohlizet po mistu na spani. Uz dlouhou jsme sli mezi baraky, navic mezi milionarskymi hrady s obrovskymi zahradami a trimetrovymi ploty. Mila nakonec zacal Posledni foto koncicichshanet a usmalo se na nas stesti. Vzala nas pani, ktera se starala o takovy jeden zahradni domecek, s velikym bazenem, hristem na basketbal, fotbal, grilem, barem, posezenim... Pry patri nejake rodine nekde od Peru, ktera tam obcas zajede. No proste krasa... Vyborne misto na oslavy, kdybyste potrebovali, za 150 dolaru na den krasna cena!

Utery 25.8. (Ctvrty den dvoudenni casti)
Vysli jsme zpatky na cestu a za pul hodiny mel Angel stesti. Narazil na chlapka, ktery mel kamionetu, vedel jak na ni nalozit osla (proste mu tam date predni nohy a Nas skromny kempikon tam vyskoci), vedel kam jet a kde nas vysadit a chtel za to jen 12 dolaru. Tak jsem se s oslem nalozil na korbu a Cuencu jsme se krasne projeli. Skoncili jsme v Turi, kde jsme se "ubytovali" u jednoho baracku. S Milou jsme nabalili pytel nepotrebnych veci, vratili se do Cuency a poslali ho busem do Lojy. Prekvapeni, jak je to jednoduche. Centrum prijemne, pekne mesto, stravili jsme tam par hodin. Z kopce od kostela v Turi byl krasny vyhled na Cuencu. Tak jsem si tam vecer sedl, kochal se pohledem na svetylka, letadla, ... krasa. Na noc jsem propujcil sve misto ve stanu Angelovi, zalezl jsem do jeho mini nezapinatelneho skorostanu a rano jsem mel nohy mokre od deste jenom trochu.

Streda 26.8.
A jdeme dale. Krajina jako v Gorolii. Kopecky, rozhazene baracky, policka, podivne postavicky - a ted jenom nevim, komu vice rozumim... Cele dopoledne jsme videli Angela asi patnact minut, nejdrive vstal na snidani, pak byl nekde za nami, pak nas predehnal a lezel a cekal na nas v Tarqui. Vecer nad Cumbe nam nas crazy lazy Indian oznamil, ze rano jede domu. A ze pred nami jsou hory bez cesticek zato s loupeznikama a mame si vzit guida. Cele odpoledne jsme se s oslem celkem trapili, jeste s temito informacemi jsme se rozhodli pokracovat dale bez osla. No ale pak jsme si to rozmysleli. Nastesti... Dalsi cesta byla skvela. I mistni lidi byli blbi, ze pry tam jsou zlodeji a ze nas nenechaji prespat. Nakonec se nas ujal deda, a spali jsme na jeho louce ve svahu. Mila pry v sede, ja opet v angelove psedostanu, ktery jsem si vylepsil sedlem, celkem dobre.

Ctvrtek 27.8.
Angelovi jsme rano zamavali a pokracovali jsme po prijemnem hrebinku, cast cesty s zenskymi, ktere hnaly par hodin kravy na pastvu, krasnymi kopecky s krasnou Na panamerikanekrajinou. Pred treti jsme narazili na panamerikanu, kde nas prekvapilo, ze musime pokracovat po ni. Ale byly to super dve a pul hodiny. Siroka cesta pekne v kopeckach, minimalni provoz, zdravici okolojedouci. Krasny zapad slunce a pak hvezdy. Misto na spani primo u panamerikany ve starem hlineneme rozpadajicim se domecku, u zavlazovaciho kanalku (odkud jsme si brali vodu). Priste ale nebudu liny a postavim si stan o tricet metru dale, protoze kamionu sice jezdilo malo, ale kdyz vam projede tri metry od hlavy a cela zem se trese, neni to nic moc...

Patek 28.8.
Pocasi nic moc, kolem se prevalovaly mraky, vitr, mrholivo. Sesli jsme z panamerikany dolu do udoli mezi baraky, aby nam tam rekli, ze do Nabonu musime zase Señor Negro pri zapadu sluncenahoru na asfaltku. Uz to ale nebyla panamerikana, cast cesty jsme pokracovali stezkou kolem reky, pak zase nahoru, abychom dosli az do diry Nabonu. Oslik uz pletl nohama a obedova pauza mu vubec nepomohla. Tak jsme vzali batohy a pokracovali jeste kus dale. Spali jsme na krasnych loukach, pravda pani z blizkeho baraku nas umistila na kraj, kde bylo sutrovo, ale misto to bylo vyborne. Se skvelou pastvou, vyhlidkou, vodopadkem, hvezdami...

Sobota 29.8.
Ranni vajecina z cerstvych predrazenych vajec byla prijemna zmena. Vyrazili jsme a pred sebou jsme meli krasnou duhu, ktera pekne drzela a byla fakt dobra. Slapali Ach to je krasa :-)jsme cely den vyschlou krajinou, vetsi kus dne nad krasnym kanonem, ktery jsme nakonec museli prekrocit. Oslik po predchozi nocni pastve slapal skvele. K veceru se mi podarilo nafasovat hromadu rajcat, meli jsme tak vybornou veceri. Spali jsme v male osadce-komunite, pry patnact stalych obyvatel, v case comunal - obecnim sale, sice na betovone podlaze, ale dobre. S nasim putovanim jsme se trefili do casu, kdy za par dni byla v Loje velka nabozenska slava - fiesta panenky z Cisne (Reina del Cisne), schazi se tam stovky a tisice lidi, slapou tam procesi z 200 km vzdalene Cuency - a nas timto meli nekteri za prave katolicke poutniky cestujici s oslikem. A ze spanelstiny ted nejvice rozumim "A donde van?" "Kam jdete?" Typicka rozvinuta konverzace: "A donde van?" "A Loja." "A Loja?! Y de donde?" "De Achupajjas, es cerca de Alausi. "Alausi?" "Si, vamos 14 dias" "14 dias!!! Pobre burrito, esta cansado!!!", "Hmmm, yo tambien". ...

Nedele 30.8.
Osel se v noci asi moc nenazral, protoze mu to zase moc neslo. Navic rano nepekne kulhal, ale rozesel to. Z kopce do mestecka Oña to jeste slo, tam jsme si dali Predvolebni bilboardy-stoneboardypauzu, pivo, hranolky, pohoda, rozhodli jsme se tento den to pri nedeli nepehanet. Pak jsme se napojili na panamerikanu a zacali pomalu stoupat. Velka pauza osla jeste vice rozhodila, a pak uz jit nechtel skoro vubec. Bylo to pro mne vzadu trapeni. Vsichni cele dny tvrdi chudacek burrito, ale co my to je nezajima... Skoncili jsme drive nez obvykle, tentokrat aspon zase na vyborne pastve :-)

Pondeli 31.8.
Po ranu jsme sli hodinu stezkami, pak jsme se vratili zpet na panamerikanu a sli po ni prakticky cely den. Oslik slapal, tak to bylo dobre. Chteli jsme dojit do Saragura a tam se rozhodnout co dal, protoze nam vsichni tvrdili, ze do Lojy muzeme pouze po panamerikane. A to prece jenom neni to nejlepsi, slapat po ni dalsi tri Posledni spolecne foto v cilictyri dny. Uz jsme videli ceduli Sagaruro, kdyz na nas volal nejaky chlapik, jestli nechceme prodat osla. Tak jsme naseho señora Negro za padesat dolaru (a veceri) prodali. Takze jsme mohli poslat par dolaru do Salasaky. Jeste jsme s nim dosli tech padesat metru k ceduli, vyfotili se, rozloucili se a od te doby ho nevideli.

Sestnact dni s osly se stalo historii, vyborna zkusenost a velike zazitky. Trochu smutne mozna je, ze oslika drive nebo pozdeji nejspis nekdo sni...

A na zaver dramaticky a casto zoufaly pohled, ovsem v jazyce nasich pratel. Ale berte to s nadhledem, ja tam nebyli ani fucked, ani hungry, ani frozen a spal jsem dobre i ve velke vysce:-)
A na uplny zaver dodatecne jeden Billuv obrazek a na nem v akci cela nase grupa "Dos Dias".

1 komentář:

  1. Super, skvele jsem se pobavila a nasmala, vtipne povidani, nadherne fotky ....Ahoj J.

    OdpovědětVymazat