jsme si vsude cetli, ze se tam muze jenom s pruvodcem, takze jsme to s litosti zrusili. Nicmene cestou nam spousta lidi pochvalne vykladalo o mestecku Salento, na opacne strane hor, tak jsme se tam taky vypravili. Jeden den jsme tam stravili odpocinkove a zjistili jsme, ze kdyz jdeme do hor z teto strany, tak zadneho pruvodce nepotrebujeme a dokonce neplatime ani vstup do parku. Tak jsme si naplanovali tridenni vylet, at se do tech hor aspon podivame, a to dokonce nalehko, ze se tam nahore da prespat na nejake fince - mistnim baracku ci farmicce.Prvni den jsme nejprve prvnim rannim dzipem (mistni hromadna doprava - opravdu hromadna doprava, takovy maly dzip uveze klidne i patnact dvacet lidi, i kdyz vetsinu venku) do Cocury, odkud jsme vyrazili vzhuru. Cekalo nas asi tisic
pet set metru vystupu az do 3900. Slapali jsme si pekne po pesince mistnim tropickym lesem, ktery se s narustajici vyskou menil az zmizel. Nahore jsme se dostali na plane, louky, pastviny, kolem byly krasne kopecky a na one planine finka, kde se bezne spi a kde jsme to meli naplanovano i my. Jake bylo nase prekvapeni, kdyz byla necekane plna (byl zrovna dlouhy vikend a prazdniny a tech par lidi ji proste zaplnilo), nastesti tam na te plani jsou finky tri, za dvacet minut jsme dosli k te dalsi a tam nas privitali s radosti, ze taky nejaky turista zbyl na ne.Pro predstavu - nase finka Aqulino(?), to byl dreveny prkenny baracek, asi ctyri mistnustky a kuchyn (pro srovnani a predstavu alespon nekterym, Bobrovniky jsou festovni zateplena chalupa). A taky vedle splachovaci zachod, kolem
ktereho vyrabeji syr (ten byl vyborny). Ziji tam tri dospeli a jedna holcicka. Kolem 22 krav, nejake ovce, tri prasata, slepice, kruta, dve stenata, par konu - no a proste jeste urcite neco. Pestuji si tam brambory, cukrovou trtinu a predpokladam, ze dalsi veci, kterych jsem si nevsiml. Kdyz jedou jednou za ctrnact dni prodat vyrobeny syr, tak nekdo sedne na kone a za pet hodin je ve vesnici. Novinka - na strese solarni panel a vecer i par rozsvicenych zarovicek. Ale citili jsme se tam naprosto skvele. Proste tak trochu v jinem svete. Kdyz jsme vecer sedeli na exluzivnim miste nad pecem (tam bylo i teplo), cekali az pani dovari, neco nam da do misek, my vubec nevidime co, a teprve po chuti se to snazime rozeznat (a nevylomit si zuby o nasekane kosti, kterych jsem tam tolik necekal). Jediny napoj, ktery je tam asi k dispozici (krom vody a mlika) je panela, vyrobek z cukrove trtiny, ktery nam chutna, ale radeji bez vylepseni mlikem. A nejlepsi na ni bylo, ze byla tepla :-) Protoze jinak tam teplo opravdu nebylo. Vecer jsme nafasovali tri hrube deky a sli spat. Celkem nepopsatelne...Druhy den jsme si udelali vylet. Uvazovali jsme kam a nakonec vyrazili smer sopka Tolima (vyska dle ruznych zdroju se ruzni, rekneme treba plus minus 5300 metru). Mila nekde vpredu
- zatimco ja jsem to mel narocnou pomalou vysokohorskou turu, on si tam chodil jak po Beskydech. Po nejakych dvou hodinach pochodu jsme narazili na dva prijemne hosiky jdouci odnekud dolu. Pozdravili jsme se, par minut pokecali, rozloucili se, podali si ruce a sli kazdy svym smerem. Co bylo ovsem zarazejici, ze chlapci meli civil, zadnou uniformu, na odznacku Che Guevaru a pres rameno samopal. Nevime ke komu patrili, za co bojovali nebo za co tam proste prezivali... Pozdeji jsme se na to ptali nekolika lidi, nikdo o tom nechtel mluvit ani slyset, ale vzdycky to zakoncili necim se slovem guerilla. Tak prvni setkani s nimi mame za sebou...Kdyz jsme kolem desate byli pod ledovcem, zacali jsme si myslet, ze ten krtinec (jak by rekl Petis) vylezeme. Teda ze ho Mila vyleze urcite a ja si rikal a veril, ze by mi to mohlo taky vyjit.
Tesne pod ledovcem jsme ale meli mraky a neslo videt moc dopredu a vydali jsme se po spatnych muzikach blbym smerem. Oba dva nezavisle na sobe. Krasne to stoupalo nahoru po skale, pak jeste kus po ledovci a tam jsem potkal Milu. Skoncili jsme v poledne, vracet se a zkouset to znovu nemelo smysl, tak jsme se trochu prosli jeste tam. Ale asi to bylo spravedlive, prece jen, bylo by necestne a nesportovni, vylezt nechtene a malem omylem na 5300 metrovy kopec - s 1500 metrovym prevysenim, odchodem v sedm, jen tak nalehko, ani blbe hulky jsme nemeli, jeste ze Mila nesel v sandalech :-) Cestou dolu jsme si jeste zasli k mistni lagunce, v ramci zkracovani cesty prosli treba bazinkou (proc tady na te rovne plose nemaji cestu?) a prijemne znaveni skoncili na nasi fince.Tak se nam tam libilo, ze jsme se to rozhodli prodlouzit jeste o den. Jenomze rano byl vichr, destik, tak jsme si koupili libru domaciho syra, s
tezkym srdcem se rozloucili a vyrazili zpatky do Salenta. Sestup jinou cestou, chvili vedro, chvili dest a zima, 12:28 jsme byli v Cocure, kde jsme naskocili do zrovna odjizdejiciho dzipu. Vyborna nahoda, vecer jsem si pak cetl jizdni rad a dalsi jel az za dve a pul hodiny. Vratili jsme se naprosto spokojeni. Na to, ze jsme se tam ocitli vlastne neplanovane, to bylo skvele. A az tam nekdo pojedete, nezapomente, turistickou finku minout a spat az na druhe fince!!! :-)Vice fotek na picasu
Žádné komentáře:
Okomentovat