San Gil, Barichara, Chicamocha kanon

Po jednom celonocnim a druhem dennim parhodinovem prejezdu jsme dorazili do San Gilu, prijemnemu mestecku v horach. Jezdi sem spousta lidi, protoze to je kolumbijske centrum adrenalinovych cinnosti, da se tady kajakovat, raftovat, kanoningovat, skakat, padat, litat a podobne. My jsme si samozrejme zvolili adrenalinovou disciplinu pesi turu. Prvni den jsme jeste odpocivali, nebot Mila mel nejake zaludecni problemy, tak polehaval a pospaval, ja zkoumal mistni obchody. Dalsi den jsme ale uz vyrazili na dvoudenni prochazku.

Busikem jsme se presunuli do historickeho kolonialniho mestecka Barichara. Kdyz autobusek zastavil na namesti zrovna u panaderie (pekarny-cukrarny), rekli jsme si, ze je cas zacit zkouset, jak chutnaji a co s nami udelaji mistni zakusky. Tak jsme vylet zacali zakusky a kavou.

Vsuvka: Ano, kavou. I ja. Rekl jsem si, ze kdyz jsem v zemi kavy, tak ji proste pit musim... To by byla blbost, asi jako jet do Ciny a nedat si caj nebo jet do Plzne a nedat si plzen. Ale jestli je dobra nebo spatna, lepsi nebo horsi, tak to nevim, protoze nemam srovnani. Ja jsem spokojen :-)

Barichara se nam libila, odtud jsme se presunuli po stare kamenne ceste do jineho historickeho mestecka, teda spise vesnicky Guane, taky prijemne. A odtamtud jsme za par hodin dosli do Villanueva, coz jak nazev vypovida uz zadne kolonialni mestecko ani vesnice neni. Pri prichodu do vesnice jsme se bavili, bylo to jako z westernu. Po hlavni ctyrproude ceste (to znamena ctyri pasy betonovych panelu, mimo jine jsme pak zjistili, ze ona cesta je ctyrprouda v obou smerech, protoze si tam jezdi, jak se jim hodi), tak tedy po hlavni ctyrproude ceste vedouci stredem vesnice prichazeji dva vetrem oslehani chlapici (to jako my). Vsichni hledi, zdravi, nechavaji prace, koukaji ze dveri...

Druhy den nas cekal prechod pres Chicamocha kanon. Nemeli jsme to k nemu daleko, meli jsme pekne strucny popis cesty, ktery nam ale za chvili nebyl k nicemu. Cesta se rozdvojovala, kroutila a za chvili jsme se proste snazili drzet smer. Dotazy na mistni nebyly nejuspesnejsi, casto na nas hledeli a posilali nas zpatky na cestu, nicmene jsme se stale posunovali. Nejprijemnejsi byl dotaz na farmicce, kde se nam venoval kluk se sestrou (rodice nebyli doma), dal nam napit mistniho napoje chicha (takovy most z kukurice s trochou alkoholu, prvni pocit byl podivny, ale pak jsem ho jako osvezujici dopil, Mila z neho moc osvezujici pocit nemel), prohlidli jsme si susarnu tabakovych listu a nakonec nas jeste asi dvacet minut doprovodili. Nastesti, protoze nas vedli podivnymi pesinami, kde bychom sami daleko nedosli. Nechali nas na normalni (to je polni) ceste a za chvili jsme stejne zase nevedeli, jak dale. Nicmene jsme se probili, kam jsme chteli a ocitli se na hrane kanonu.

Chicamocha kanon byl skvely. Devet set, tisic metru pod nami tekla reka, skaly, sestup pesinkou, nekdo se kdysi musel vyblbnout. Jednu nevyhodu to ale melo, protoze na nas skoro celou dobu pralo slunko. Cim nize jsme byli, tim vetsi vedro bylo, dole uz jsem se obcas skoro motal. Nastesti se nam na dne kanonu v asi padesaticlenne vesnicce Jordan podarilo koupit vodu, cimz jsme si zachranili zivot. To jsem ale poznal, az kdyz jsme pro zmenu stoupali dve hodiny na slunicku nahoru na druhou stranu kanonu.

V 16:30 uz jsme sedeli v autobusku v Los Santos a zbyvalo nam pouze dojet zpatky do San Gilu. Ono pouze dojet se ale trochu protahlo. Nejak jsme se nedokazali domluvit, kde mame vystoupit a prestoupit, nakonec jsme jeli az na konecnou. To uz bylo diky havarce na ceste skoro sedm vecer, nastesti nas hodna mistni pani odvezla na spravne misto, kde opet nastesti zrovna odjizdel bus do San Gilu. Tam jsme to meli jeste dve hodiny, z toho bohuzel cast po ceste, kterou jsme pred chvili projeli v protismeru. Ve ctvrt na deset jsme byli zpatky na hostelu, kde jsme naposledy nastesti ziskali posledni dve postele a mohli jsme zacit relaxovat, pit, sprchovat se...