Ciudad Perdida aneb Ztracene mesto

Ciudad Perdida neboli cesky Ztracene mesto bylo objeveno teprve v roce 1972 vykradaci pokladu, kteri rozborili, co mohli, v roce 1975 se tam dostali i archeologove, kteri pro zmenu vsechno zrekonstruovali, a v roce 2009 jsme se tam dostali a zhodnotili to i my:-)

Dostat se tam neda oficialne jinak nez pres organizovane tour (prvni "turisti" na miste pry byli tri dobrodruzi, kteri se tam probijeli dvacet dni dzungli, zpatky uz je hlidajici vojaci poslali vrtulnikem). My jsme to teda naplanovali na pet dnu a byla to all-inclusive tura se vsim vsudy. Pruvodcem Viktorem Carlosem, kucharem Williamem, i nosicem, resp. vodicem muly, a krom nas dvou jeste vyjimecne prijemny australsky par Tany a Kamil. Vyrazili jsme po obede, po rovine, do kopce, z kopce a za par hodin jsme skoncili v horach v mistnim dome senora Alfreda. Kopce to tady jsou pekne prudke a oni si na nich pestuji banany, kavu, kakao, buhvi co a samozrejme tajne koku. Zasli jsme se vykoupat k mistnim vodopadum, to znamenalo jit pesinkou dvacet minut prudce dolu (prudce dolu znamenalo opravdu prudce dolu, nekdy i slizat). Vodopady byly ale prekvapive dobre. Pri prichodu jsme u nich dokonce vyplasili mistni opice, pak uz jsme byli za opice my. Po veceri (za pulden to bylo ctvrte jidlo, hladem jsme zdaleka netrpeli) nasledovala vecerni pohoda a klid. Bez huciciho generatoru, pri svickach, mistni hrali karty, Kam se k nim pridal, ja si povidal s Tany, Mila pobihal od jednoho k druhemu, pak si k nam prisedli mistni senor a senora, proste naprosta pohoda.

Po snidani jsme nevyrazili dale, ale na exkurzi kokainove vyrobny... Ani jsme se tam dvakrat nehrnuli, ale Australani sli, tak jsme se pridali. Az potom jsme si uvedomili, jak moc penez jsme za to zaplatili, nejak jsme asi jeste pocitali ve venezuelskych bolivarech misto kolumbijskych pesos... Laborator byla misto v hustem lese, tak 2x2 metry, kryte igelitovou strechou. Hromada kokovych listu, flasky, nadoby, barely s chemikaliemi (treba s benzinem). Vysledek kokainova pasta, dalsi zpracovani nekde jinde. A takovych vyroben v tech horach musi byt stovky a stovky. Celkem zajimave, ted bychom si meli domluvit exkurzi na opacne strane, v nejake protidrogove jednotce.

Vyrazili jsme tak az v deset, nicmene nas pruvodce z nas byl trochu nestastny, protoze jsme nechteli moc prestavek a v kempu jsme byli uz pred jednou. Kemp byl zastreseny prostor pro zaveseni hamak plus kuchyne, vecer se tam seslo asi ctyricet lidi a bylo tam celkem preplneno. Zatim jsme ale meli odpoledne, koupani v rece, cteni, psani, odpocivani... co by taky clovek v tom vedru mohl jineho delat. To uz jsme byli v oblasti, kde se nevyskytovali domorodci prvniho stupne (to je latinoamerickani), ale domorodci druheho stupne (to je indiani). Poprve takovi ti spravni, obleceni ve svem tradicnim bilem obleceni, mali, vlasati, indian od indianky se pry pozna nejakym naramkem a taskou pres ramenou, ale tu nosily i zenske, takze jsme to obcas nepoznali...

V sedm jsme byli sbaleni, po snidani a vyrazili jsme na zaverecnou cast cesty. Dvacet minut po rovine, brod reky, hodinu do kopce, hodinu z kopce, ctyricet minut "rekou", to znamenalo po nejakych casto krkolomnych pesinkach kolem, po vhodnejsi strane reky, takze jsme brodili osmkrat. A byli jsme pod schody, zbyvalo nam vyjit pry skoro dva tisice schodu nahoru. A byli jsme na Ztracenem meste, plnem terasek, schodu... Kdyz jsme odpoledne vyrazili na tour po "meste", rozlozil Carlos sve mapy, obrazky a knihu a zacal vykladem. Vyklad probihal ve spanelstine, Mila ho prekladal ze spanelstiny do anglictiny a Tany z anglictiny do australstiny. Protoze Kam nejenze nebyl schopen anglicky mluvit, ale nekdy snad ani rozumet. Bohuzel zacalo poprchavat a i kdyz Carlosovi mokly jeho drahocenne veci, jeste dlouho pokracoval, na sve znalosti byl patricne hrdy, ostatni pruvodce prakticky nic nevi (a co jsme videli, oproti nemu to byla pravda). Kemp byla triposchodova podivuhodna drevena stavba, spali jsme nahore a celkem se nam to tam kyvalo. Krome tohoto tabora se tam vyskytovaly jeste tri tabory vojenske, s vojaky, kteri hlidali nas klid. V celem prostoru se tak vyskytovalo 40 vyzbrojenych strazicich milych vojaku, tak 10 domorodcu, a pouhych 14 turistu, takze jsme to meli opravdu klidne.

Mila zase koukal po holkach a v teto oblasti se mu libilo. Kdyz se dival od kolen nahoru, byl vetsinou spokojen. Jenom ty gumaky, ktere tady vsichni na horach nosi, mu porad nejak neprirostly k srdci. Ma to tady i jine (ne)vyhody, napr. mistni nas sice muzou zdokonalovat ve spanelstine, my je zase treba ve cteni. Jedna mlada senora se ke mne pridala k prohlizeni knizky o Ztraceneme meste ve spanelstine, trosku mne zarazilo jak louska texty pod obrazky, a pak mi chvili trvalo, nez jsem pochopil, ze ji mam precist stoleti, ze to je psano rimskymi cislicemi...



Prohlidku mesta jsme dokoncili dopoledne a mohli jsme zpatky. Cestu zpet jsme zvladli za dva dny, z 1200 m.n.m. jsme zase spadli do 150 a poslednich par kilometru bylo zase diky vedru krutych... Celkove velice prijemny vylet.