Los Nevados aneb Nechtene na kopecku

Los Nevados je narodni park a hory, kam jsme meli v planu jet a vylezt na nejakou sopku, jenze jsme si vsude cetli, ze se tam muze jenom s pruvodcem, takze jsme to s litosti zrusili. Nicmene cestou nam spousta lidi pochvalne vykladalo o mestecku Salento, na opacne strane hor, tak jsme se tam taky vypravili. Jeden den jsme tam stravili odpocinkove a zjistili jsme, ze kdyz jdeme do hor z teto strany, tak zadneho pruvodce nepotrebujeme a dokonce neplatime ani vstup do parku. Tak jsme si naplanovali tridenni vylet, at se do tech hor aspon podivame, a to dokonce nalehko, ze se tam nahore da prespat na nejake fince - mistnim baracku ci farmicce.

Prvni den jsme nejprve prvnim rannim dzipem (mistni hromadna doprava - opravdu hromadna doprava, takovy maly dzip uveze klidne i patnact dvacet lidi, i kdyz vetsinu venku) do Cocury, odkud jsme vyrazili vzhuru. Cekalo nas asi tisic pet set metru vystupu az do 3900. Slapali jsme si pekne po pesince mistnim tropickym lesem, ktery se s narustajici vyskou menil az zmizel. Nahore jsme se dostali na plane, louky, pastviny, kolem byly krasne kopecky a na one planine finka, kde se bezne spi a kde jsme to meli naplanovano i my. Jake bylo nase prekvapeni, kdyz byla necekane plna (byl zrovna dlouhy vikend a prazdniny a tech par lidi ji proste zaplnilo), nastesti tam na te plani jsou finky tri, za dvacet minut jsme dosli k te dalsi a tam nas privitali s radosti, ze taky nejaky turista zbyl na ne.

Pro predstavu - nase finka Aqulino(?), to byl dreveny prkenny baracek, asi ctyri mistnustky a kuchyn (pro srovnani a predstavu alespon nekterym, Bobrovniky jsou festovni zateplena chalupa). A taky vedle splachovaci zachod, kolem ktereho vyrabeji syr (ten byl vyborny). Ziji tam tri dospeli a jedna holcicka. Kolem 22 krav, nejake ovce, tri prasata, slepice, kruta, dve stenata, par konu - no a proste jeste urcite neco. Pestuji si tam brambory, cukrovou trtinu a predpokladam, ze dalsi veci, kterych jsem si nevsiml. Kdyz jedou jednou za ctrnact dni prodat vyrobeny syr, tak nekdo sedne na kone a za pet hodin je ve vesnici. Novinka - na strese solarni panel a vecer i par rozsvicenych zarovicek. Ale citili jsme se tam naprosto skvele. Proste tak trochu v jinem svete. Kdyz jsme vecer sedeli na exluzivnim miste nad pecem (tam bylo i teplo), cekali az pani dovari, neco nam da do misek, my vubec nevidime co, a teprve po chuti se to snazime rozeznat (a nevylomit si zuby o nasekane kosti, kterych jsem tam tolik necekal). Jediny napoj, ktery je tam asi k dispozici (krom vody a mlika) je panela, vyrobek z cukrove trtiny, ktery nam chutna, ale radeji bez vylepseni mlikem. A nejlepsi na ni bylo, ze byla tepla :-) Protoze jinak tam teplo opravdu nebylo. Vecer jsme nafasovali tri hrube deky a sli spat. Celkem nepopsatelne...

Druhy den jsme si udelali vylet. Uvazovali jsme kam a nakonec vyrazili smer sopka Tolima (vyska dle ruznych zdroju se ruzni, rekneme treba plus minus 5300 metru). Mila nekde vpredu - zatimco ja jsem to mel narocnou pomalou vysokohorskou turu, on si tam chodil jak po Beskydech. Po nejakych dvou hodinach pochodu jsme narazili na dva prijemne hosiky jdouci odnekud dolu. Pozdravili jsme se, par minut pokecali, rozloucili se, podali si ruce a sli kazdy svym smerem. Co bylo ovsem zarazejici, ze chlapci meli civil, zadnou uniformu, na odznacku Che Guevaru a pres rameno samopal. Nevime ke komu patrili, za co bojovali nebo za co tam proste prezivali... Pozdeji jsme se na to ptali nekolika lidi, nikdo o tom nechtel mluvit ani slyset, ale vzdycky to zakoncili necim se slovem guerilla. Tak prvni setkani s nimi mame za sebou...

Kdyz jsme kolem desate byli pod ledovcem, zacali jsme si myslet, ze ten krtinec (jak by rekl Petis) vylezeme. Teda ze ho Mila vyleze urcite a ja si rikal a veril, ze by mi to mohlo taky vyjit. Tesne pod ledovcem jsme ale meli mraky a neslo videt moc dopredu a vydali jsme se po spatnych muzikach blbym smerem. Oba dva nezavisle na sobe. Krasne to stoupalo nahoru po skale, pak jeste kus po ledovci a tam jsem potkal Milu. Skoncili jsme v poledne, vracet se a zkouset to znovu nemelo smysl, tak jsme se trochu prosli jeste tam. Ale asi to bylo spravedlive, prece jen, bylo by necestne a nesportovni, vylezt nechtene a malem omylem na 5300 metrovy kopec - s 1500 metrovym prevysenim, odchodem v sedm, jen tak nalehko, ani blbe hulky jsme nemeli, jeste ze Mila nesel v sandalech :-) Cestou dolu jsme si jeste zasli k mistni lagunce, v ramci zkracovani cesty prosli treba bazinkou (proc tady na te rovne plose nemaji cestu?) a prijemne znaveni skoncili na nasi fince.

Tak se nam tam libilo, ze jsme se to rozhodli prodlouzit jeste o den. Jenomze rano byl vichr, destik, tak jsme si koupili libru domaciho syra, s tezkym srdcem se rozloucili a vyrazili zpatky do Salenta. Sestup jinou cestou, chvili vedro, chvili dest a zima, 12:28 jsme byli v Cocure, kde jsme naskocili do zrovna odjizdejiciho dzipu. Vyborna nahoda, vecer jsem si pak cetl jizdni rad a dalsi jel az za dve a pul hodiny. Vratili jsme se naprosto spokojeni. Na to, ze jsme se tam ocitli vlastne neplanovane, to bylo skvele. A az tam nekdo pojedete, nezapomente, turistickou finku minout a spat az na druhe fince!!! :-)

Vice fotek na picasu

Bogota & Manizales

Dle jizdniho radu jsme byli v pet rano na megaautobusaku v Bogote. Pred sestou jsme klepali na nas vybrany hostel, abychom zjistili, ze ten spravny je za rohem. Po kavicce, snidani, zcivilizovani se a pruzkumu nastenek, kde jsme si napriklad precetli nejcastejsi zpusoby, jak nas okrast, jsme vyrazili na prohlidku centra mesta. Prijemne mesto. A pak je tam spousta muzei. My meli silu kazdy den na jedno.

Prvni den jsme stravili v El Museo de Oro. Za smesny peniz jsme uvideli tisice kousku zlata a hlavne teda zlatych vyrobku. Maji to hodne pekne udelane, v jedne sekci napriklad ukazuji, jak se zlato vyrabelo a jakymi ruznymi postupy zpracovavalo, coz se clovek taky nestaci divit. Druhy den jsme navstivili Muzeum Botero. Jak vsichni vime, Francesko Botero je nejznamejsi kolumbijsky malir, my ho samozrejme neznali, zlakalo nas, ze tam venoval (krom hromady svych obrazu) svou sbirku svetoznamych maliru, a pak to, ze to bylo zadarmo. Nakonec nas vice zaujaly jeho vlastni obrazy (treba bude pro predstavu fungovat toto). Na zaver jsme si posledni vecer predrazenou lanovkou vyjeli (ale co se dalo delat, kdyz jsme si precetli, ze pesky tam mame chodit jenom o vikendech, kdy tam chodi hodne lidi) na Cerro de Monseratte, kopecek nad mestem, s kostelem, krizovou cestou, atmosferou a vyhledem na pekne rozsvicene mesto...

Nasledujici jeden den jsme stravili v Manizales (coz je asi sedm hodin cesty od Bogoty), a to jeste vetsinou ne primo v Manizales, protoze jsme si udelali vylet a prohlidku kavove farmy. Takze tedka uz vim, jak se kava sazi, roste, presazuje, osetruje, serezava, sbira, vazi, plati, pere, susi, tridi, prazi, mele, vari, pije, chutna... Dokonce na to mam certifikat, i kdyz vlastne nevim, jestli to mam ja, nebot nekdo neumi psat a nekdo cist a certifikat jsem dostal na jmeno Did Gremarsgi :-)

Vice fotek na picasu

Sierra Nevada El Cocuy aneb Konecne!

Konecne hory!!! Tyden na horach. A nejenom hory, jezera, ledovce, ale i cepice, polarka, spodky, rukavice, no krasa :-)

Ale po poradku. San Gil jsme opustili ve ctyri hodiny odpoledne a zahajili jsme presun do Guicanu v horach Sierra Nevada de El Cocuy. Malym busikem jsme zamirili do ctyri hodiny vzdalene Tunjy, jake bylo nase prekvapeni, kdyz nas v polovine cesty nas ridic prodal do jineho, navic zatracene maleho pidibusiku. Proste se asi rozhodl, ze pokracujeme jenom tri, tak nam koupil listky na jiny bus a oznamil nam, ze prestupujeme... Z Tunji jsme uz velikym busem zamirili primo do Guicanu.

Guican je male mestecko, kde zije asi tisic sedm set lidi, v horach, nadmorskou vysku ma 2900 - na namesti, jinak rozptyl bude dost velky. V sest rano jsme se tedy ocitli na namesti a okamzite jsme se zacali oblikat a prehodnocovat, co za obleceni si vezmeme s sebou a co nechame v mistnim obchode-vyvarovne-nalevne-hotelu Frailejon. Protoze bylo nezvykle (prijemne:-) chladno. Nakoupili jsme vstup do parku (kazdy 29000 pesos, to je pres 260 Kc), benzin a housky a mohli jsme vyrazit. Prvni den jsme meli v planu dostat se ke Kabanas Kanwara, coz je asi nejvyssi osidleni ve vysce 3900 metru. Predpokladali jsme pesi nekolikahodinovy pochod, ale rozhodli jsme se trochu si ulehcit vystup, vylepsit aklimatizaci, usetrit tech nekolik hodin chuze a utratit slusnou castku penez, za 18000 jsme prisedli do gaziku a vyjeli az na Kanwaru. Jake bylo nase prekvapeni, kdyz po nas nechtel 18000, ale 80000, protoze tam jel jenom kvuli nas jako taxik! Krom toho, ze to byla obrovska castka, jsme tolik penez ani nemeli k dispozici. Po delsi dobe chlapik spokojene odjel s 50000 v kapse, my uz se tak spokojene netvarili. Nicmene byli jsme tam.

Nez jsme se rozkoukali, objevili se vojaci a stravili s nami urcite pres dve hodiny prijemneho casu. Pokecali jsme (samozrejme hlavne Mila), oni si zkouseli nase batohy, teleskopicke hulky, nekteri pravdepododbne v zivote nevideli teplomer. My si zase vyzkouseli samopaly, lehky kulomet (nebo tezky samopal), prilby atd. Nakonec jim Mila ukazoval ceske mince a bankovky. Mince rozdal, jenomze oni chteli na pamatku i bankovky, tady se uz ale Mila zmenil na smenarnu. Kurz pro nas sice vyhodny nebyl, ale za tu srandu to stalo. A to jsme jeste netusili, jak se to bude hodit.

Zbytek dne jsme postupne postavili stan, nafoukli nafukovacky, roztahli spacaky, vsechno to vyzkouseli (= zdrimli si), vysli si na aklimatizacni vychazku (do 4400), lehli si, uvarili veceri, snedli ji a po sedme vecerni byli zalezli ve spacacich a spali.

Pet nasledujicich dni jsme stravili uz opravdu na horach. Na zadny kopec jsme sice nevylezli, ale udelali jsme si pekne kolecko kolem mistnich jezirek. Vstavali jsme po pate, pred sedmou vychazeli, informace o delce a narocnosti useku, ktere jsme meli pozjistovane z ruznych pruvodcu a netu, moc nevychazely, takze prvni den jsme byli ve stanu ve dve odpoledne, dalsi den jsme skoncili v jednu, dalsi ve dvanact... no dale jsme se uz neposunovali. Dvakrat nam to nevadilo, moc jsme to neresili, byl to prece aklimatizacni vylet a navic se po poledni dle planu horsilo pocasi a nektere dny i mrholilo ci jemne prselo. Obcas jsme nekdo vyrazili na kratkou odpoledni prochazku "Milo, jdes na prochazku?", "Ja uz jsem si svoje dneska usel, ja si radeji zdrimnu. Jeste bych se mohl pretahnout.", "To mas vlastne pravdu, a pak bys v noci nemohl spat!". Mila spal ale vzdycky dobre. Sice tvrdil, ze po sedme vecerni bezpecne usina, coz mohu potvrdit, ale po jedenacte vecerni se vyspany probouzi, coz uz potvrdit nemohu. Pate rano mi radostne oznamil, ze uz se ve svem novem spacaku naucil spat, ze uz vi, jak se zachumlat, aby mu nebyla zima...

Cele odpoledne jsme se vzdy tesili na veceri, ktera byla vzdycky vyborna, aby taky ne, kdyz jsme se na ni cele odpoledne tesili. Mista na noclehy jsme meli exkluzivni, vzdy u nejakeho jezirka nebo i jezera, to posledni bylo zvlaste velike... Presli jsme nekolik sedelek, nejvyssi melo 1709 metru, podle nasi GPS, protoze v nasich informacich byla cisla vyssi, na cedulich zase nizsi. Cedule (u jezer a v sedlech) byly informacne vubec vyborne, byl na nich nazev - ten byl spravny, pak vyska a souradnice, ovsem nekde uplne jinde (mysleli jsme, ze to bude v nejakych jinych souradnicich, ale jedna cedule mela souradnice zazracne stejne jako my) a pak nejaky text, ktery si teprve prelozime...

Cesta byla krasne rozmanita. Na zacatku jsme se klouzali po trave, nekdy jsme se skrabali po skalach, nekdy se snazili projit suti a kamenolomem, nebo se prochazeli mezi zajimavymi a nasimi oblibenymi rostlinami (spanelsky frailejon, latinsky espeletia, viz foto Mily mezi frajlechony) neboli "palmovymi haji", jak jsme si nejprve precetli na internetu, a pak se tim vzdycky bavili, kdyz jsme pochopili, ze jsme v tom haji. Zajimava byla cesta pres bazinu v udoli Los Cojines. Udoli sevrene mezi kopci, zrovna tak rovne, ze se tam vytvorila tak kilometrova bazina. Dala se projit - preskakovanim z kamene na kamen, z trsu na trs, z neceho na neco. Nezapadli jsme (navzdy) a prosli jsme oba. Pouze ja jsem prisel o hulku, respektive jeji spodni cast, kterou pri nejakem propadnuti bazinka vcucla... ani nevim kde, udelal jsem asi triminutovy pokus o navrat, jestli nekde nevycniva, ale za pul minuty jsem uz stejne nevedel, kudy jsem sel. Na konci jsme jeste prekrocili ricku a poslednich par metru jsme pokracovali podel ni, tak jsme uvazovali, jestli by to podel ni neslo projit cele... ale to by urcite byla hnusna nezajimava chuze, misto krasneho adrenalinoveho preskakovani a propadani s tezkym batohem na zadech:-)

Pocasi nam celkem vychazelo, ne ze bychom meli bez mracku, ale to nevadilo. Predposledni den jsme sli cely v mracich, mlze, obcas trochu mrholeni. Na prvnim sedelku po ranu jsme odhadli pekne vyhledy, tak jsme dali mrakum nejaky cas na rozplynuti. Nedockali jsme se, ale Mila alespon vyfotil svou viteznou fotku na Czech Press Foto. Cely den jsme pak pokracovali bez vyraznejsich stoupani a klesani a vlastne cely den jsme sli v mracich. Ale vubec mi to nevadilo a libilo se mi to, melo to takovy mysticky nadech. Sama skala, cerny sutr, obcas frailejony, prevalujici se mlha..

Ctyri dny jsme nevideli cloveka, ze zvirat pak ptaky a maximalne tak sami sebe. Navratovy den uz o pustych horach nebyl, ten byl naopak o mistnim zivote. Mlikar - to je auto, ktere objizdi okruh po horske ceste (okruh se spoustou vyrustku, jak zajizdi do slepych odbocek a udolicek) a z farem sbira mliko a krom toho slouzi jako autobus a doprava vseho mozneho. Kdyz na korbu nastupujeme my, je na ni snad deset lidi, hromada veci, konve a kontejner na mliko. Lidi ruzne nastupuji a vystupuji, veci se nakladaji a vykladaji (pytle kukurice, brambor, buhvi ceho, bomby s plynem i bez, prepravky s pivy, nealkem i prazdnymi flaskami, pytle s zivymi slepicemi, ostnaty drat, dalsi nevim co vsechno a nakonec i zivy beran), ale hlavne se vsude sbira mliko. Kolem cesty stoji konve, bandasky, kanystry a podobne, auto zastavi, nekdo seskoci a poda (nebo je-li tam i clovek, tak poda), mliko se prelije, nadoby vrati na misto a jede se dal, nekdy par desitek metru, nekdy snad i par set. Mnozstvi od par litru po nekolik desitek. Nepochopil jsem, jak to funguje, jestli si kazdy poctive znamena, kolik dal, a pak to nekdy dostane zaplaceno. Do Guicanu jsme privezli tak 1600 litru mlika. Na konci jsme uz na korbe skoro jenom my, takze vyskakujeme a podavame, pekne si to tak odpracovavame a na konci jeste zaplatime. Ale samotny zazitek stal za to. A muzeme psat, co jsme si precetli na internetu "Kdo nejel s mlikarem, jako by nebyl v Cocuy" :-)

V Guicanu jsme si vyzvedli veci, ani nic nechteli, tak jsme si tam aspon dali obed... Vzapeti jsme zjistili, ze nam s bidou zbyly penize na autobus. Tak jsme cele odpoledne prosedeli na mistnim namesti, nastesti celkem na slunicku. V 17:00 vyrazime primym dvanactihodinovym spojem do Bogoty. Cesta v horach byla pekne horska, kroutici se, obcas odnesena vodou, obcas nezpevnena, v mesteckach, kam jsme zajizdeli, se v uzkych ulickach bus ztezka otacel, vrcholem vseho bylo, kdyz pohunek vytahl fosny a dal je pred autobus, aby vubec pres nejaky rozbity potok projel... A to vsechno velikym luxusnim busem, jaky u nas nema ani slavna student agency!

A tak skoncil nas tyden KONECNE na horach a byli jsme prijemne spokojeni!

Vice fotek na picasu

PS: Ahoj mami, nemusis se bat, pro jistotu jsme se vybavili.




PPS: Bat se musi Ti, kteri vedi, jak jsem sikovny :-)

PPS: a jeste jeden pokus s fotkami, kdyz uz me to stalo tak 7 hodin prace :-(

San Gil, Barichara, Chicamocha kanon

Po jednom celonocnim a druhem dennim parhodinovem prejezdu jsme dorazili do San Gilu, prijemnemu mestecku v horach. Jezdi sem spousta lidi, protoze to je kolumbijske centrum adrenalinovych cinnosti, da se tady kajakovat, raftovat, kanoningovat, skakat, padat, litat a podobne. My jsme si samozrejme zvolili adrenalinovou disciplinu pesi turu. Prvni den jsme jeste odpocivali, nebot Mila mel nejake zaludecni problemy, tak polehaval a pospaval, ja zkoumal mistni obchody. Dalsi den jsme ale uz vyrazili na dvoudenni prochazku.

Busikem jsme se presunuli do historickeho kolonialniho mestecka Barichara. Kdyz autobusek zastavil na namesti zrovna u panaderie (pekarny-cukrarny), rekli jsme si, ze je cas zacit zkouset, jak chutnaji a co s nami udelaji mistni zakusky. Tak jsme vylet zacali zakusky a kavou.

Vsuvka: Ano, kavou. I ja. Rekl jsem si, ze kdyz jsem v zemi kavy, tak ji proste pit musim... To by byla blbost, asi jako jet do Ciny a nedat si caj nebo jet do Plzne a nedat si plzen. Ale jestli je dobra nebo spatna, lepsi nebo horsi, tak to nevim, protoze nemam srovnani. Ja jsem spokojen :-)

Barichara se nam libila, odtud jsme se presunuli po stare kamenne ceste do jineho historickeho mestecka, teda spise vesnicky Guane, taky prijemne. A odtamtud jsme za par hodin dosli do Villanueva, coz jak nazev vypovida uz zadne kolonialni mestecko ani vesnice neni. Pri prichodu do vesnice jsme se bavili, bylo to jako z westernu. Po hlavni ctyrproude ceste (to znamena ctyri pasy betonovych panelu, mimo jine jsme pak zjistili, ze ona cesta je ctyrprouda v obou smerech, protoze si tam jezdi, jak se jim hodi), tak tedy po hlavni ctyrproude ceste vedouci stredem vesnice prichazeji dva vetrem oslehani chlapici (to jako my). Vsichni hledi, zdravi, nechavaji prace, koukaji ze dveri...

Druhy den nas cekal prechod pres Chicamocha kanon. Nemeli jsme to k nemu daleko, meli jsme pekne strucny popis cesty, ktery nam ale za chvili nebyl k nicemu. Cesta se rozdvojovala, kroutila a za chvili jsme se proste snazili drzet smer. Dotazy na mistni nebyly nejuspesnejsi, casto na nas hledeli a posilali nas zpatky na cestu, nicmene jsme se stale posunovali. Nejprijemnejsi byl dotaz na farmicce, kde se nam venoval kluk se sestrou (rodice nebyli doma), dal nam napit mistniho napoje chicha (takovy most z kukurice s trochou alkoholu, prvni pocit byl podivny, ale pak jsem ho jako osvezujici dopil, Mila z neho moc osvezujici pocit nemel), prohlidli jsme si susarnu tabakovych listu a nakonec nas jeste asi dvacet minut doprovodili. Nastesti, protoze nas vedli podivnymi pesinami, kde bychom sami daleko nedosli. Nechali nas na normalni (to je polni) ceste a za chvili jsme stejne zase nevedeli, jak dale. Nicmene jsme se probili, kam jsme chteli a ocitli se na hrane kanonu.

Chicamocha kanon byl skvely. Devet set, tisic metru pod nami tekla reka, skaly, sestup pesinkou, nekdo se kdysi musel vyblbnout. Jednu nevyhodu to ale melo, protoze na nas skoro celou dobu pralo slunko. Cim nize jsme byli, tim vetsi vedro bylo, dole uz jsem se obcas skoro motal. Nastesti se nam na dne kanonu v asi padesaticlenne vesnicce Jordan podarilo koupit vodu, cimz jsme si zachranili zivot. To jsem ale poznal, az kdyz jsme pro zmenu stoupali dve hodiny na slunicku nahoru na druhou stranu kanonu.

V 16:30 uz jsme sedeli v autobusku v Los Santos a zbyvalo nam pouze dojet zpatky do San Gilu. Ono pouze dojet se ale trochu protahlo. Nejak jsme se nedokazali domluvit, kde mame vystoupit a prestoupit, nakonec jsme jeli az na konecnou. To uz bylo diky havarce na ceste skoro sedm vecer, nastesti nas hodna mistni pani odvezla na spravne misto, kde opet nastesti zrovna odjizdel bus do San Gilu. Tam jsme to meli jeste dve hodiny, z toho bohuzel cast po ceste, kterou jsme pred chvili projeli v protismeru. Ve ctvrt na deset jsme byli zpatky na hostelu, kde jsme naposledy nastesti ziskali posledni dve postele a mohli jsme zacit relaxovat, pit, sprchovat se...

Cartagena aneb Tam a zase zpet

Po dvanacti dnech od prijezdu jsme Taganze definitivne zamavali a presunuli se do ctyri hodiny jizdy vzdalene Cartageny. To je taky mesto, kam kazdy jezdi... A je proc. Prekvapive pekne velike historicke centrum, u more, krasne stare domy, visute balkony, spousta kostelu, uzke ulicky, obehnane hradbami, kousek vedle skvela pevnost i s katakombami (kde ovsem dole bylo i po kolena vody, vetsina navstevniku, pokud tam vubec sesla, se tam zastavila, a nevim proc se dala vylekat, kdyz najednou z te tmy a vody nekdo prichazel:-) Proste stare spanelske kolonialni mesto jak ma byt. Pocasi nam prekvapive pralo, bylo pod mrakem a dalo se tak prezit.



Vlastne jeste jeden dulezity zazitek:-) Mila se na to stale chystal a tesil a konecne se nam to povedlo: dat si "spravny" mistni obed ve spravne mistni vyvarovne. Vyvarovna znamenala placek pod stromem, ohniste s velikym hrncem, par stolku. Zaklad jidla byl obrovska miska polivky, k tomu talir ryze s fazolemi. Polivka byla spravny husty vyvar, ve kterem plavaly kusy zeleniny (brambory, maniok, nevim co), kosti s kousky masa, kusy vnitrnosti. I Mila, ktery si pochutnava na vnitrnostech a z kosti vzdycky vyji chrupavky, morek, proste vsechno, co tam najde a ma je vylestene, to tentokrat vynechal... Ale vyvar to byl vyborny! A vsichni na nas hledeli a smali se, co tam vlastne delame :-)

V Cartagene jsme stravili den a pul, a pak se rozhodli - jet zpatky do "definitivne opustene" Tagangy. Ne ze by se nam tak libilo, ale utrpeli jsme tragickou ztratu: prisli jsme o jednu z nejhure nahraditelnych veci - slovnik. Po zjistovani, jak by se dal dopravit z Cech (blbe a draze), jsme si overili, ze zustal v dive centru v Taganze a nakonec se rozhodli vratit pro nej. Trochu jsme zmenili plany trasy a vratili jsme se oba, pokracovat budeme jinudy (stejne jsme se prave v Cartagene docetli, ze autor pisici Kolumbii pro Lonely Planet to psal ze San Franciska, a jeste si hraje na hrdinu a pise o tom knizku). Z autobusoveho nadrazi jsem pro nej jel ja a napadlo mne jet mototaxi - taxikem na motorce (i kdyz pry ilegalnim zpusobem dopravy). Jednak jsem usetril spoustu penez, a jednak to byl docela zajimavy zazitek, v mistnim provozu, motorky se tady casto ridi docela jinymi pravidly nez auta :-)

A ted sedime na internetu a cekame na nocni prejezd konecne snad zase do hor...

Karibik aneb Slepy potapec

Kdyz uz jsme byli u toho Karibiku, optimalni prilezitost se zapotapet. Vlastne jsme s tim vubec nepocitali, ale jak jsem napsal, kdyz uz jsme tam byli... Ja osobne bych do toho nesel, a to proto, ze nikde v okoli nemeli dioptricke potapecske bryle, ale prece nebudu ctyri dny jen tak cekat na Milu, zvlaste v oblasti, kde neni (pro mne) co delat. A tak jsem do toho sel taky.

Vybrali jsme si Calipso, jedine centrum skolici NAUI a ne PADI, coz samozrejme vetsine lidi nic nerekne, nam taky ne, ale libil se nam jejich pristup. Prvni den jsme meli cas, tak jsme se chladili v klimatizovane mistnustce pod zaminkou dobrovolneho sledovani instruktazniho videa, pak jsme dostali instrukce osobni a na zaver toho dne jsme si hrali a trenovali v bazenku. Je treba rict, ze v bazenu to bylo krute, protoze byla nejstudenejsi voda, celych 25 stupnu, to uz jsme potom - v mori - nemeli:-) Na dalsi tri dny si nas odvezli na skoropustou plaz, v zalivku, kolem palmy, kaktusy, zadna cesta, zadna elektrina, vse se tam vozi na clunu, vse v narodnim parku Tayrona. A tam jsme se tri dny potapeli, poslouchali teorii, pospavali v hamakach, kecali s ostatnimi, chytali kraby na plazi... Pohodicka. Podmorsky svet Vam vsem popise Mila, ja jsem ho videl dost rozmazane :-( Ale i tam jsou obrovske koraly, obcas i pro mne dostatecne velike ryby nebo dostatecne barevne rybicky :-)

Na konec jsme si uz zpatky v Calipsu udelali zaverecne testy. V anglictine. Ze jsem nekterym otazkam a moznym odpovedim nerozumel ja, je asi vsem jasne, ze nekterym nerozumel ani Mila, pro ktereho je anglictina jeho druhym, pracovnim, jazykem, je jasne asi tomu, kdo podobne testy delal... Presto jsme je uspesne absolvovali a nyni uz se muzeme potapet. Myslim ze do 18 metru. Myslim, ze v podobnych podminkach. Ty ale nevim, kde vezmu :-) A na zaver dne jsme se trosku pridali k oslave narozenin jednoho zamestnance Calipsa, a kdyz to v dive centru zabalili, sli jsme si jeste sednout pred nas oblibeny obchudek dat si nase oblibene pullitrove pivo, k tomu nam zive vyhravala muzika mistni komunity hipisaku, proste vecirek jak ma byt...

S potapenim to bylo presne tak, jak jsem predpokladal. Neco jsem videl, hloubkomer jsem precetl, muj buddy Mila si musel vice hlidat mne nez ja ho... Vetsinou ja plaval co nejniz ci nejbliz, abych neco videl, Mila nekde nade mnou. Libilo se mi to, pekne jsem si zaplaval a zapotapel. A Mila byl nadseny...

Vsuvka: Hic jak cyp...

Tak uz je toho prilis. Ve Venezuele bylo vedro, ale nejak jsme to prezivali. Po prvnim mesici jsem si rikal, ze to byl nejteplejsi mesic meho zivota (a to ne proto, ze cestuji s Milou:-) Ale to co se deje tedka... Dneska jsme meli v noci na pokoji snad 35 stupnu. I kdyz se nam uz asi zblaznil teplomer, coz se mu z toho vedra nedivim. Kdyz jsme se vraceli ze Ztraceneho mesta, pred koncem jsme uz zase umirali vedrem a radi jsme se svlazili v horske bystrine. Horska bystrina tady mela 24 stupnu. Mistni rikali, ze voda je prijemne studena. Zblaznili jsme se i my, kdyz je 25 stupnu mame nekdy tendeci oblekat dlouhe veci a kdyz na horach teplota v noci klesla na 20 stupnu, prohlasovali jsme to za zimu. Slunci jsme se celkem prizpusobili. Proti opaleni jsem se nemazal ani nepamatuji. Mila se trochu maze, ale casy, kdy se pohyboval v extremech mezi bilou pani a cervenou karkulkou jsou pryc. Je z nej skoro snedy mladik.

Ale vedru se neprizpusobime. Uz abychom byli pryc. Proste je tady hic jak cyp...

Ciudad Perdida aneb Ztracene mesto

Ciudad Perdida neboli cesky Ztracene mesto bylo objeveno teprve v roce 1972 vykradaci pokladu, kteri rozborili, co mohli, v roce 1975 se tam dostali i archeologove, kteri pro zmenu vsechno zrekonstruovali, a v roce 2009 jsme se tam dostali a zhodnotili to i my:-)

Dostat se tam neda oficialne jinak nez pres organizovane tour (prvni "turisti" na miste pry byli tri dobrodruzi, kteri se tam probijeli dvacet dni dzungli, zpatky uz je hlidajici vojaci poslali vrtulnikem). My jsme to teda naplanovali na pet dnu a byla to all-inclusive tura se vsim vsudy. Pruvodcem Viktorem Carlosem, kucharem Williamem, i nosicem, resp. vodicem muly, a krom nas dvou jeste vyjimecne prijemny australsky par Tany a Kamil. Vyrazili jsme po obede, po rovine, do kopce, z kopce a za par hodin jsme skoncili v horach v mistnim dome senora Alfreda. Kopce to tady jsou pekne prudke a oni si na nich pestuji banany, kavu, kakao, buhvi co a samozrejme tajne koku. Zasli jsme se vykoupat k mistnim vodopadum, to znamenalo jit pesinkou dvacet minut prudce dolu (prudce dolu znamenalo opravdu prudce dolu, nekdy i slizat). Vodopady byly ale prekvapive dobre. Pri prichodu jsme u nich dokonce vyplasili mistni opice, pak uz jsme byli za opice my. Po veceri (za pulden to bylo ctvrte jidlo, hladem jsme zdaleka netrpeli) nasledovala vecerni pohoda a klid. Bez huciciho generatoru, pri svickach, mistni hrali karty, Kam se k nim pridal, ja si povidal s Tany, Mila pobihal od jednoho k druhemu, pak si k nam prisedli mistni senor a senora, proste naprosta pohoda.

Po snidani jsme nevyrazili dale, ale na exkurzi kokainove vyrobny... Ani jsme se tam dvakrat nehrnuli, ale Australani sli, tak jsme se pridali. Az potom jsme si uvedomili, jak moc penez jsme za to zaplatili, nejak jsme asi jeste pocitali ve venezuelskych bolivarech misto kolumbijskych pesos... Laborator byla misto v hustem lese, tak 2x2 metry, kryte igelitovou strechou. Hromada kokovych listu, flasky, nadoby, barely s chemikaliemi (treba s benzinem). Vysledek kokainova pasta, dalsi zpracovani nekde jinde. A takovych vyroben v tech horach musi byt stovky a stovky. Celkem zajimave, ted bychom si meli domluvit exkurzi na opacne strane, v nejake protidrogove jednotce.

Vyrazili jsme tak az v deset, nicmene nas pruvodce z nas byl trochu nestastny, protoze jsme nechteli moc prestavek a v kempu jsme byli uz pred jednou. Kemp byl zastreseny prostor pro zaveseni hamak plus kuchyne, vecer se tam seslo asi ctyricet lidi a bylo tam celkem preplneno. Zatim jsme ale meli odpoledne, koupani v rece, cteni, psani, odpocivani... co by taky clovek v tom vedru mohl jineho delat. To uz jsme byli v oblasti, kde se nevyskytovali domorodci prvniho stupne (to je latinoamerickani), ale domorodci druheho stupne (to je indiani). Poprve takovi ti spravni, obleceni ve svem tradicnim bilem obleceni, mali, vlasati, indian od indianky se pry pozna nejakym naramkem a taskou pres ramenou, ale tu nosily i zenske, takze jsme to obcas nepoznali...

V sedm jsme byli sbaleni, po snidani a vyrazili jsme na zaverecnou cast cesty. Dvacet minut po rovine, brod reky, hodinu do kopce, hodinu z kopce, ctyricet minut "rekou", to znamenalo po nejakych casto krkolomnych pesinkach kolem, po vhodnejsi strane reky, takze jsme brodili osmkrat. A byli jsme pod schody, zbyvalo nam vyjit pry skoro dva tisice schodu nahoru. A byli jsme na Ztracenem meste, plnem terasek, schodu... Kdyz jsme odpoledne vyrazili na tour po "meste", rozlozil Carlos sve mapy, obrazky a knihu a zacal vykladem. Vyklad probihal ve spanelstine, Mila ho prekladal ze spanelstiny do anglictiny a Tany z anglictiny do australstiny. Protoze Kam nejenze nebyl schopen anglicky mluvit, ale nekdy snad ani rozumet. Bohuzel zacalo poprchavat a i kdyz Carlosovi mokly jeho drahocenne veci, jeste dlouho pokracoval, na sve znalosti byl patricne hrdy, ostatni pruvodce prakticky nic nevi (a co jsme videli, oproti nemu to byla pravda). Kemp byla triposchodova podivuhodna drevena stavba, spali jsme nahore a celkem se nam to tam kyvalo. Krome tohoto tabora se tam vyskytovaly jeste tri tabory vojenske, s vojaky, kteri hlidali nas klid. V celem prostoru se tak vyskytovalo 40 vyzbrojenych strazicich milych vojaku, tak 10 domorodcu, a pouhych 14 turistu, takze jsme to meli opravdu klidne.

Mila zase koukal po holkach a v teto oblasti se mu libilo. Kdyz se dival od kolen nahoru, byl vetsinou spokojen. Jenom ty gumaky, ktere tady vsichni na horach nosi, mu porad nejak neprirostly k srdci. Ma to tady i jine (ne)vyhody, napr. mistni nas sice muzou zdokonalovat ve spanelstine, my je zase treba ve cteni. Jedna mlada senora se ke mne pridala k prohlizeni knizky o Ztraceneme meste ve spanelstine, trosku mne zarazilo jak louska texty pod obrazky, a pak mi chvili trvalo, nez jsem pochopil, ze ji mam precist stoleti, ze to je psano rimskymi cislicemi...



Prohlidku mesta jsme dokoncili dopoledne a mohli jsme zpatky. Cestu zpet jsme zvladli za dva dny, z 1200 m.n.m. jsme zase spadli do 150 a poslednich par kilometru bylo zase diky vedru krutych... Celkove velice prijemny vylet.