Rio de Janeiro

Jako skoro každý, kdo přijede do Brazílie, i já dorazil do Rio de Janeiro. Prý je to nejnavštěvovanější město jižni polokoule. Rio de Janeiro znamená v překladu Lednová řeka a zajímavé na tom je, že žádná řeka tohoto jména neexistuje. Byl to prostě omyl, spletli si tady mořský záliv s řekou... Rio má nějakých sedm miliónů obyvatel a aglomerace patnáct. Samotný pojem město v případě těchto obrovských měst ztrácí smysl, například já jsem přímo ve městě Rio nebydlel a v centru jsem byl rychleji, než z některých částí Ria.

Pobyl jsme tam skoro týden a měl bych tam co dělat ještě déle. Třeba mi vůbec nezbyl čas na ležení na plážích:-) Více času než u pláží jsem strávil v kopečcích nad Riem.

První den jsem do Ria dorazil odpoledne a stihl jsem si projít trochu centrum. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že prazvláštní betonová budova je katedrála, samozřejmě od Niemayera, on si prostě liboval v betonu. Ale mají tam i pěkné kostelíky standardního vzhledu.

Druhý den opět do centra a na kopeček Corcovado, odkud na město a na celý svět vzhlíží socha Krista Vykupitele (Cristo Redendor). Prý jeden z nových divů světa. Pohled odtud je opravdu pěkný, jenom je tam asi vždycky o pár set lidí více než by bylo pěkné. Navštivil jsem tímto největší sochu Krista na světě, teď ji ale tento titul vzali bratři Poláci, no kdo chce být u největšího Krista to má teď aspoň od nás blíž. Ale nevěřím, že polský Kristus má tak krásný výhled na svět... K večeru jsem se přesunul k moři, na pláže Leblon a Ipanema, které jsem si pěkně prošel, na závěr si sedl s pivkem na pláž, díval se na západ slunce nad skalami, mořem a nějakou favelou.

Den třetí jsem vyrazil do národního parku Floresta de Tijuca. Ten je přímo v Riu a jsou to ty kopečky nad Riem... i Cordovado a Kristus jsou vlastně v tomto národním parku. Cesta tam mi trvala poměrně dlouhou, busem, busem, metrem a busem. Až tam pojedu podruhé, budu vědět, že stačí jet busem a busem, na poslední bus jsem totiž mohl přesednout z prvního a ušetřit si tak možná hodinu času. V informačním centru jsem investoval do mapky, vymyslel okruh a vyrazil. Prakticky bez lidí (skupinku jsem potkal až na konci při návratu), netradiční vyhlídky na Rio, kopečky, skalky... Co více si přát :-) Večer jsem dorazil na asi nejslavnější místní pláž Copacabana, ale koupat jsem se nekoupal...

Den čtvrtý jsem se potuloval nazdařbůh centrem, procházel místní kostely, navštívil místní výstavu o islámu (sice mne napadlo, proč nejsem v nějakém indiánském muzeu, ale aspon jsem si zavzpomínal na cesty po Blízkem Východě:-) a v podvečer vyjel lanovkou na další ikonu Ria, Pão de Açúcar (Cukrová homole). Chvíli jsem uvažoval, jestli je lepší pohled z Krista nebo odtud, hlasoval jsem pro Krista, ale pak přišel západ slunce, který byl více než pěkný... Slunce zapadalo za kopečky, na jednom z nich stál i Kristus, nádherný pohled, ještě lepší by ale byl, kdyby se za Kristem nevyskytoval les stožárů... Pak jsem se přesunul do Lapa, známé to bohémské čtvrti. Náhodou jsem se o ní už bavil v São Paulu, kde mi říkali, že to pro mne ve dne moc bezpečné není... tak jsem tam raději strávil celou noc. Po troše problémů jsem se sešel s lidmi, se kterými jsem se seznámil v Buenos Aires, ti mi řekli, že tam jsou až do rána, protože v noci není bezpečné odcházet. Tak jsem tam nakonec zůstal taky. Byla to taková místní Stodolní, jenom více venku. Pátek, davy lidí, zavřené ulice, desítky a desítky stánků s překvapivě levnými věcmi. Počasí tady prostě přeje tomu sedět na chodníku a kecat. Nějakým zázrakem jsme dostali lístky do jakéhosi klubu s živou brazilskou muzikou, která bohužel skončila hloupě brzo... Příjemný den a noc!

Další den jsem dopoledne prospal a odpoledne vyrazil do Niteroi, kde jsem skoro bydlel. Pláže, moderní muzeum moderního umění, samozřejmě od Niemayera, plážím déšť nepřeje, na to jít do galerie jsem taky neměl náladu, stejně je určitě lepší zvenku než zevnitř :-)

Šestý den jsem vyrazil do čtrti Barra de Tijuca, hlavním důvodem bylo vylézt na místní skalku Pedra de Gávea. Hodinku a něco nahoru, pohled zhora na pláže a všechno dole a necelou hodinku dolů. Večeře (to je pivo a buchta) na pláži... na to jsou ty pláže dobré!

A tím jsem svůj pobyt v Riu zakončil. Sedmý den jsem se sbalil a vyrazil zase dále...

Vice fotek na picasu.

Paraty & Ilha Grande aneb "Konečně" pláže

Mezi São Paulem a Rio de Janeirem jsem se rozhodl udělat dvě zastávky. První bylo historické městečko Paraty. Ze São Paula tam trvá cesta autobusem necelých šest hodin, to znamená, že když jsme vyjeli po poledni, měli jsme tam být před šestou večer. Byli jsme tam skoro ve tři ráno. Stačila havárka před námi, několikahodinové zbytečné čekání na uvolnění cesty, kamión tam ležel ještě večer, takže jsme jeli velikou objížďkou. Můj vyhlídnutý hostel nebyl v centru městečka, ale na pláži, naštěstí v centru se pár lidí našlo a našel jsem to.

Tím jsem se dostal po snad třech týdnech pobytu v Brazilii k moři a na pláže. Což je pro většinu lidí nepochopitelné "a kde jsi tak dlouho byl?" jsem slyšel vícekrát. V Paraty jsem strávil prakticky jenom jeden den, jeho většinu tím, že jsem si vypůjčil kolo a vyrazil do kopečků nad městečkem. Kolo byl křáp, na jakém jsem snad ještě nejel, co však bylo horší, že už jsem pěkně dlouho nejel na žádném kole. Moc jsem tak toho nenajezdil, nějaké vodopádky, kaskádky, pěkný sjezd dolů k moři, trochu pláží a byl skoro večer. Večer jsme strávil na pláži ve společnosti dvou Slováků, Ira, Australana a nějakých lahváčů...

Další zastávkou byl ostrov Ilha Grande. V Angra dos Reis jsem měl mít hodinu čas, než jel trajekt, ale skončil jsem bez čekání na nějaké zásobovací lodi. Byl jsem z toho trochu zmaten, ale nebyl jsem tam zdaleka sám a dopadlo to sice trochu dráž, ale dobře. Největší vesnice na ostrově je Abraão, kam jsem dorazil, hostel jsem si nenašel přímo tam, ale asi o kilometr vedle na konci pláže. Ještě večer jsem vyrazil na krátkou průzkumnou procházku, Abraão byla směs nejrůznějšího ubytování, restaurací a dalších pro turisty více či méně nezbytných zařízení.

Na ostrově je pláží povícero, komu se nechce ležet přímo v Abraão (kde i já amatér poznám, že to není pláž nic moc), může se nechat dovézt lodí někam jinam, funguje to tam jako autobus. Nebo, pokud chce mít pohybu více, může na nějakou pláž dojít. A to byl celkem hlavní důvod, proč jsem se tam vydal. První den jsem vyrazil na východní stranu ostrova, první část cesty byla široká vyšlapaná cestička, chodí tam spousta lidí na pláž Lopes Mendes. Prý jedna z nejhezčích pláží v Brazílii. Já jsem ale pokračoval dále, kde už jsem byl jenom já sám. Párkrát jsem šel kolem nejrůznějších chat, lidé se tam prostě nechají dovézt lodí a tráví tam dovolenou. Některé mne překvapily tím, jak daleko a vysoko byly od moře... Díky těmto chatám se mi podařilo v jednu chvíli úspěšně ztratit cestu, protože najednou tam bylo spousta cestiček, skoro hodinu jsem tam kroužil, vždycky mne překvapilo, že jsem došel k nějaké chatě, už jsem si říkal, že to kašlu, ale zachránil mne objevivší se domorodý rybář, kterému jsem sice nerozuměl ani slovo, ale gestům naštěstí ano. Mým cílem byl maják Farol de Castelhanos, jaké bylo moje překvapení, když se najednou objevil plot a cedule s nápisem něco jako "Vojenský prostor, vstup zakázán". Samozřejmě jsem tam vlezl, protože jsem potřeboval zjistit, kam jsem to zase došel. Byl jsem správně, u majáku. A mohl jsem jít zpět. Když jsem došel na pláž Lopes Mendes, bylo skoro pět a byl jsem tam sám. Všichni už prchli, aby taky ne, když bylo viditelně před deštěm. Aspoň jsem se tam nemusel obtěžovat nějakými plavkami. Byla to vlastně moje první mořská koupel v Brazílii. Na cestě zpět jsem si ještě na poslední pláži nějakou půlhodinu před hostelem, dal smaženou rybu, překvapivě mi donesli čtyři ryby a nic k tomu. Ale dobré to bylo. A v mírném deštíku jsem s posledním světlem spokojeně došel zpět.

Další den jsem vyrazil pro změnu na druhý nejvyšší vrchol ostrova, Pico do Papagaio, 982 metrů vysoký. Do takového kopce (skoro by stačilo říct jenom "do kopce") jsem šel před více než půl rokem v Patagonii! Nahoře byla skála s krásným výhledem, který jsem ale neměl, protože jsem byl v mraku a kolem sebe jsem viděl jenom bílo. Ale spokojeně jsem si tam sedl, kochal se, mimo jiné pocitem, že hromady lidí jsou tam někde dole a já sám tady nahoře. Nebyla to ale docela pravda, protože když jsem odcházel dorazila holka, Holanďanka, která tam byla jako průvodce, jen jaksi svoje turisty nechala dole a vyrazila na kopec. Cesta dolů tak utekla neočekávaně rychle a příjemně. Na cestě jsem se rozdělili, já pokračoval napříč ostrovem směr pláž Dois Rios.

Třetí den jsem vyrazil na třetí stranu ostrova, neměl jsem žádný cíl, dalo by se jít pár desítek kilometrů. Prostě po čtyřech hodinách chůze, které jsem zvládl bosky, jsem byl v Saço de Ceu, tam jsem se obul, otočil a šel zpátky. Zpátky to bylo mnohem rychlejší, jednak jsem šel v botách, jednak jsem šel po správné cestičce a neobcházel jsem omylem jakýsi soukromý poloostrov s přepychovými haciendami, nebrodil laguny a nedělal podobné kousky.

S návštěvou ostrova jsem byl naprosto spokojen. Takové procházky už jsem dlouho neměl. Další ráno jsem se s ostrovem rozloučil a vyrazil směr Rio.

São Paulo

Celkem jsem uvažoval, jestli do São Paula vůbec jet, přece jen to bylo kus cesty, přes noc v busu a úplná zajížďka, ale nakonec jsem tam vyrazil. Hlavním důvodem se tak stalo navštívit známé, které jsem poznal v Buenos Aires. Ale díky tomu jsem okusil kulturní život São Paula, o kterém se říká, že je to jedna ze dvou kulturních metropolí Brazílie. Co mne na oné kultuře překvapilo bylo to, kolik věcí tam je zadarmo. V kulturních centrech se dá najít spousta koncertů, filmů, divadel, představení, kurzů, přednášek zadarmo. Nebo někdy za nějaký symbolický obnos (těch jsem se ale zúčastnil nestihl). A samozřejmě tam je spousta koncertů, kin, divadel za "normální až drahý" peníz. Zdarma nejsou samozřejmě věcí nové, ale například série všech Star Treků nebo série filmů Tarantina a filmů, které Tarantina inspirovaly, mi přišla dost dobrá. Škoda, že skončily před mým příjezdem.

São Paulo je ale především finanční a ekonomické centrum Brazílie a celé Latinské Ameriky. Obyvatel má skoro 12 miliónů, čímž zaujímá na světě šesté místo, celá aglomerace má miliónů skoro dvacet a místo obsazuje čtvrté-páté-šesté podle toho kdo a jak to počítá. Podle toho to taky v centru vypadá, spousta mrakodrapů, sídla bank, firem a bůhvíčehovšeho.

Samzřejmě jsem se musel jako turista navštívit i klasická místa. Staré historické centrum, kde se historické budovy krčí (nebo možná hrdě tyčí) ve stínu věžáků a mrakodrapů, s pěknou katedrálou na náměstí Sé, dalšími kostelíky a kláštery (např. nejznámější Mosteiro São Bento). Hlavní byznys třídou je Avenida Paulista, kde jsou mrakodrapy pěkně v několikakilometrové řadě, překvapily mne obrovské konstrukce stožárů na střechách některých z nich. Výletíky po městě do Parque do Ibirapuera, který je mimo jiné slavný svými budovami od Niemeyera, na Memorial de America Latina, budovy samozřejmě od Niemeyera, kde stál za to jedině Pavilhão da Criatividade plný nejrůznějších lidových výrobků z různých latinoamerických států, včetně 48 metrů čtverečních veliké maketě Jižní Ameriky, park a muzeum Ipiranga, kde zajímavější než expozice (a to jsem si dokonce koupil lístek) byla samotná budova muzea. Co mne ale dostalo nejvíce bylo, když jsem se vyvezl na jeden z mrakodrapů, budova Edifiçio do Banespa (správně edifiçio Altino Arantes), zajímavá budova ze čtyřicátých let, vysoká 160 metrů i s anténou, tak tedy, když jsem se vyvezl do asi 40. patra na vyhlídku. Asi jsem si tím mimo jiné udělal výškový barákový rekord. Když jsem vyšel na terásku, pohled mne naprosto uchvátil. Moře mrakodrapů! Týden jsem mezitím chodil a vůbec mne nenapadlo, jak to vypadá shora. Nikdy jsem nic takového neviděl! Mohli jsme tam být jenom pět minut, ale překvapilo mne to tak, že jsem našel Edifiçio Italia, kde to bylo hodinu zdarma, tak jsem tam celou tu hodinu strávil. Sice to bylo asi o malinko horší, ale pořád malinko neznamenalo nic, prostě to bylo dostatečně jiné než třeba pohled z ostravské radnice.

Malá vsuvka o místní dopravě (aby to nebylo tak krátké). V celé Brazílii (kde jsem zatím byl, mají tam místní busy a jel jsem jimi), mají stejný systém pro placení jízdného. Někde za řidičem (vzdálenosti jsou různé, vždy je tam několik sedadel pro neplatiče a taky se tam stojí fronta na placení, čili když je krátká a vejde se do busu, může se jet) sedí prodavač a otvírač, kteý ale většinou nedělá nic, protože většina lidí má magnetické karty. Možná vlastně dělá, a to že kontroluje, jestli ji lidi používají správně. Poté se člověk musí protlačit bytelným vysokým turniketem, překvapivě (a naštěstí) to jde i s velkým batohem. Aby to nebylo uplne jednoduche, v nekterych autobusech se nenastupuje prednimi, ale zadnimi dvermi. Je jedno jestli jedete tři minuty nebo hodinu a půl, cena je stejná. Vrcholem této cenové politiky pro mne bylo metro v São Paulu, kdy je stejná cena a nezáleží jestli jedete jednu stanici a nebo hodinu na druhý konec trasy. To je ještě normální, co mne ale dostalo, že na stejný lístek jsme jeli na výlet do Guararemy, a krom metra jsme jeli vlakem, pak ještě jedním vlakem, celé to trvalo dvě a půl hodiny! Do městečka jsme na závěr dojeli za půl hodiny busem, který stál více, než celé cestování předtím.

A touto malou vsuvkou to zakončím, fotky Vám ted opět žádné neukážu...

Brasília (& trochu Goias Velho)

Další osmnáctihodinový přejezd do Goiania, ještě další tři hodiny a byl jsem v Goias Velho. Malé městečko, ty tři hodiny byla zajížďka z hlavní trasy, ale mělo to být historické městečko pod kopečky, dokonce zapsané na seznamu UNESCO. Když jsem tam přijel, tak jsem si říkal, kam jsem se to zase dostal a že jsem zase něčemu uvěřil. Ale pak jsem dorazil do onoho historického centra, které mne příjemně překvapilo. Vyrazil jsem na procházku ulicemi, pohoda, klídek... A druhý den po poledni jsem vyrazil zase zpět do Goiania, odtud jsem se přesunul do hlavního města Brazílie Brasílie. Pokud někomu připadá předchozí "Brazílie Brasílie" podivné, tak na vysvětlenou, je to jako "do hlavního města Slovenska Bratislavy", v češtině se stát jmenuje Brazílie (Brazilská federativní republika) a hlavní město Brasília. Tak jsem to našel na webu ministerstva zahraničí.

Trocha historie. O vybudování nového hlavního města jménem Brasília se začalo mluvit už někdy kolem roku 1822, v ústavě z roku 1891 to bylo vysloveně zmíněno. První přípravne práce začaly v roce 1954, v roce 1956 byl přijat zákon, že 21. dubna 1960 začne fungovat... a opravdu ho v ten den inaugurovali. V té době tam žilo zhruba 140000 lidí, dneska skoro dva a půl miliónu.

Brasília je město ve tvaru letadla - takhle ho navrhl urbanista Luciano Costa, který vyhrál v roce 1957 soutěž o podobu hlavního města. Ten si to musel užít asi nejvíce, kolika lidem se podařilo dostat k dispozici kus země a °tady bude město°. A povedlo se mu to, po padesáti letech jsou cesty dostatečně široké, vše funguje jak má, i když tam žije mnohem více lidí, než vůbec kdy předpokládali. Dalším jménem, ještě slavnějším, je architekt Oscar Niemeyer, který navrhl většinu nejdůležitějších a nejviditelnějších budov. Katedrála, kongres, prezidentské paláce, ministerstva... Někdy mi přišlo, že pro něj to muselo být jednoduché navrhnout zajímavou budouvu, ale nějaký bezejmenný chudák pak musel spočítat, jestli se ty výmysly vlastně dají postavit, a jak to postavit, aby nespadly. A samozřejmě po celé Brasílii oslavují tehdejšího prezidenta jménem Juscelino Kubitschek, který stavbu hlavního města prosadil a měl ji jako hlavní náplň svého prezidentství, což se mu úspěšně povedlo, a Brasília je tak vlastně hlavně jeho práce.

Tož to byla trocha faktů, aby tady bylo aspoň něco. Protože jinak můžu napsat, že jsem většinu času strávil na třídě Eixo Monumental, kde je většina důležitých budov. Byl jsem na prohlídce v Kongresu (v jedné z komor mají 513 členů a asi o sto méně míst k sezení, za posledních 50 let prostě přibylo poslanců), paláci ministerstva zahraničí, katedrále, Santuario Don Bosco (kostel, netradiční, ostatně možná jako vše v Brasílii, čtvercový, na všech stranách okna s modrými mozaikami, krása, klid, pohoda, kterou narušíl pouze zájezd důchodců), justičním paláci (proč si v kanceláři na ministerstvu spravedlnosti nehledat věci na internetu), národním muzeu (což není muzeum, ale spíš výstavní síň), národním divadle (zvenku vypadá trochu jako lezecká stěna), na vyhlídce na televizní věži, na Náměstí Tří mocí (Praça do Tres Poderes, na jedné straně prezidentský palác Palácio do Planalto, na druhé kongres, na třetí nejvyšší soud, to byly ty tři moci, na straně čtvrté obrovský stožár s vlajkou a na páté, to je pod zemí, model města, aby každý viděl, že Costovo Plano piloto je opravdu letadlo), extravagantní most Ponte JK, atd atd. Nějak mi to celé sedlo a město se mi líbilo. Nevím, jestli je dobré na žití (většina místních se tváří, že tady přišli jenom kvůli práci, ale na druhé straně se jim tam moc líbí), ale na návštěvu dobré je. I když jsem potkal lidí, kteří měli názor naprosto opačný...

Nafotil jsem jedny z nejlepších fotek v dějinách města, ale díky kombinaci technických problémů a mé schopnosti ztrácet a zapomínat jsem o fotky (z pěkného kusu Brazílie) přišel :-(

Cuiaba, Varzea Grande, Chapada dos Guimaraes

Hura do Brazilie. Prvni mesto je Foz de Iguacu, kde jsem ovsem jen zamiril na autobusove nadrazi. Mistni bus v Iguacu stal 25 korun, dalkovy bus (25 hodin) 2200. Brazilie tudiz zacala opravdu draze. Kvalita autobusu na ceske pomery vynikajici, ale jihoamerickych nedosahuje, i v Peru atd. jsme dostavali na nocnich prejezdech jidlo, navic jsem se se opravdu rozmazlil na zaver v Argentine:-)

Do Cuiaba, hlavniho mesta provincie Mato Grosso, jsme meli prijet tak ve ctyri pet odpoledne a byli jsme tam v jedenact. Pozdeji, ne drive. Co mne soklo, byla teplota vzduchu, mohl jsme jen zavzpominat na Filadelfii, kde jsem si pred par tydny myslel, ze je horko. Mel jsem domluvene ubytovani v rodine, ale vzhledem k casu jsem zamiril hledat hostel. Mesto bylo mrtve, ubytoval jsem se v asi nejdrazsim hostelu, kde jsem kdy spal, a zaroven to byl asi jeden z nejhorsich hostelu, kde jsem kdy byl - holt skoro pulnoc v temnem brazilskem meste.

Dalsi den uz jsem se do rodinky presunul. Nejdriv jsem jim ale musel zavolat. Budky jsou v Brazilii na kazdem rohu, spise jeste casteji. Ovsem na kartu. "Pani, kde se da koupit ta karta", "no, nevim, mozna tam, pak ..." "eee", "tady si je chlapce vem a pouzij", to posledni uz rikala asi jenom mozna, vrazila mi do ruky dve karty a radeji sla. At zije portugalstina. Toz jsem se o den pozdeji do rodinky dostal... Manzele a dve male deti, ve Varzea Grande. U baraku maji ovocne stromy, kde jsem byl zase mimo, protoze polovina byla zase neco uplne noveho a neznameho. Kolem baraku maji velky plot s elektrickym plutkem. Vecer jsem s Danielou vyrazil na narozeninovou party, trosku jina spolecnost, nez na jakou jsem zvykly, napriklad i s zivou hudbou. Blbe jenom bylo, ze tam nikdo nemluvil ani anglicky, ani spanelsky... Tak jsem si chvilema povidal s Danielou, pojedl, vypil x listu guaranoveho dzusu, poslouchal muziku. Ale blbe jsem si tam nepripadal, proste jsem si rekl, ze mi to je uplne jedno :-)

Hlavnim duvodem, proc jsem do Mato Grosso vyrazil, jsou kopecky. Celkem dost casu jsem stravil hledanim, kde neco takoveho v Brazilii maji a tohle bylo jedno z mist. Chapada dos Guimaraes, spise nez kopecky jde o skalni plosiny, plata, nejake mezitim vodopady... Prvni zastavka bylo "vyletni misto" Salgadeira. Vydal se dolu k vodopadkum a za chvili byl zase zpet. Uvazoval jsem co dal, nakonec jsem vyrazil na opacnou stranu, smer skaly. Rozhodl jsem se dojit k nejake skalce, ze by z ni mohl byt vyhled. Nejak jsem tam dosel, ale nahoru se opravdu nedalo, vyrazil jsem teda dale, ale zastavil mne celkem neprostupny porost. Prostupny samozrejme byl, ale mi se jim nechtelo prilis prodirat. Toz jsem se vratil a po nejake cesticce dosel pod kopec a pak taky par set metru nahoru. Super vyhlidka. Cele mi to zabralo par hodin casu a byl cas posunout se dal. Hned jel bus, ale na mistni nejslavnejsi vodopad Véu de Noiva jsem se nedostal, protoze kolem horelo a bylo zavreno. Mimo jine je nekde v teto oblasti stred Jizni Ameriky, maji tam dokonce geograficky bod "tady to je". Nevim jak to meri, ale urcite maji pravdu... V mistnim mestecka Chapada jsem puvodne zamyslel stravit noc, ale rozhodl jsem se vratit. Horelo na ruznych mistech kolem dokola, krasne to slo videt, kdyz jsem se uz za tmy vracel busem.

Dalsi den jsem stravil relaxovanim, byl vikend, zrovna meli v nedeli volby, na rozdil od nas povinne pro vsechny. Jestli jsem to spravne pochopil, bez toho napriklad nedostanete pas a dalsi drobnosti. A pry je povinne jit i do komise a stravit tam krasny den, kdyz vas k tomu vyzvou!

Fotky na picasu.

Přehrada Itaipu & vodopady Iguazu

Pojem Iguazu zná asi každý, i ja jsem se tam vypravil, kdyz uz jsem byl tam. Samozřejmě. Ubytoval jsem se v městecku Puerto Iguazu a první den jsem nevyrazil na vodopády, ale na přehradu. Kousek od Puerto Iguazu je totiž přehrada Itaipu na řece Paraná, ještě nedávno největší přehrada na světe. Teď ji tento titul vzala čínska přehrada Tři soutěsky, ale jak místní zdůrazňují, primát, který Itaipu zůstal, je množství elektřiny vyrobené za rok. V roce 2009 to bylo něco přes 91 TWh elektrické energie, což asi nikomu nic neřekne, ale našel jsem, ze náš slavný Temelín v témže roce vyrobil elektrické energie 13 TWh, což je zhruba 7 krát méně. Energie se dělí pěkně na půl mezi Paraguay a Brazílii, takže Paraguay vyrobí i díky Itaipu za rok 53 TWh elektrické energie a přitom spotřebuje pouze 8,5 TWh. Hned má co prodávat. Pokud někomu připadá divné, že jsem v Argentině a energie se dělí mezi Paraguay a Brazílii, tak opravdu, nedaleko je trojmezí a přehrada je na paraguaysko-brazilské hranici, čili Argentina s ní nemá nic společného. I když možná má, přinejmenším to, že existuje mezinárodní smlouva, kolik vody smí přehrada vypouštět. V čase vojenských ražímů Argentiny-Brazílie-Paraguaye se režim v Argentině obával, že není žádný problém zatopit hlavní město Buenos Aires...

Kdyz jsem cekal na terminalu na bus, myslel jsem, ze mne trefi, protoze mne napadlo, ze v Paraguayi je o hodinu vice a tim nestiham dopoledni prohlidky. Kdyz jsem to studoval v Lonely Planet, zjistil jsem, ze jsem spatne pochopil vstupy, ze v nedeli odpoledne zadne nejsou. A z Brazilie je zavreno cely den. Uplne mne to znechutilo, uvazoval jsem, ze se na to vykaslu, ale nakonec jsem se to rozhodl zto kusit a jel jsem. Na argentinske hranici vsechno v poradku, brazilskou jsme zradne projeli. To se mi vubec nelibilo, ale utesoval jsem se tim, ze kdyz tu Brazilii jenom projizdim, tak to pujde. A bez zastaveni jsme projeli i druhou brazilskou hranici. Ridici jsem rikal, ze potrebuji zastavit na paraguayske, a on se na mne vykaslal a jeste mel blbe reci. No, moc veselo mi z toho nebylo, kdyz jsem vedel, jake problemy a pokuty byvaji na hranich bez spravneho razitka. Pak se mi nalada trochu zvedla, protoze jsem si uvedomil, ze v Parguayi neni o hodinu vice, ale mene. Sotva jsem prisel do informacniho centra, sedl jsem do autobusu a jeli jsme. Vyhlidka, objizdka prehrady, teda spis hraze (pod hrazi tam, na hrazi zpet), teprve kdyz to clovek vidi zblizka uvedomi si, jak je to obrovske. Delka hraze pres 7 kilometru, vyska 196 metru. Pritom naplneni prehrady trvalo pouhyh 14 dni. V Ciudad del Este jsem cekal skoro dve hodiny na bus zpatky, kus mesta u hranic je jedna obrovska trznice s vekslaky, nadhaneci, hruza. Znat jenom tohle, tak si o Paraguayi myslim uplne neco jineho. Zpatecni cesta dopadla tal, jak jsem doufal. Hranice jsme projeli uplne stejne... Odpoledne jsem byl na hostelu, uvaril jsem si mate, vzal knizku, pohoda.

Dalsi den zase brzke ranni vstavani a hura na vodopady Iguazu. Jde o asi 275 vodopadu (uvadi se 150-275 podle rocniho obdobi, jenom nevim, jestli jich je vice, kdyz je vody hodne nebo malo), vyska az 80 metru, sirka prepadu 2,7 km (nebo taky 4 km, nevim, nic z toho jsem nemeril ani nepocital). Vstupne pro nas bohate evropske cizince 85 pesos, cili skoro 400 korun ceskych, ale v tomhle parku toho za ty penize delaji spoustu. Pidivlacek, lodka na ostrov, "poradci" na vsech podstatnych mistech, poradne zelezne cesticky, pitna voda...

Prvni zastavka byl nejvetsi mistni vodopad Garganta del Diablo, prelozeno treba Dablovo hrdlo, vodopad ritici se ze tri stran nekam dolu do kanonu. Nekam proto, ze vody je tolik a vyska je takova, ze dole je to plne vodni triste. A nejenom dole, ale i na vyhlidce, takze za chvili je clovek mokry, foceni je vice nez zajimave. Vyhlidka je nad vodopadem, jde se na ni kilometr pres reku, po zeleznych lavkach (vodopad je vicemene na brazilske strane reky). Dorazil jsem tam hned rano, takze tam jeste nebylo moc lidi, kdyz ale dojizdely dalsi vlacky, vyhlidka se zaplnovala a verim, ze je casto preplnena k nehnuti). Sve misto tam maji profesionalni fotografove, kteri tam vycnivaji na skladacich zebricich a foti lidi z toho spravneho uhlu...

Pote jsem se presunul na "horni okruh", coz je rada vyhlidek nad dalsimi vodopady, "dolni okruh" a na ostrov San Martin. Tam se mi libilo hodne... nejdrive jsem stravil asi hodinu tim, ze jsem pozoroval kondory (cesky mozna kondor havranovity), bylo to tak trochu jako v Hitchcockovi. Pak vyhlidka na vodopad San Martin, v pulce vodopadu, kousek od nej, jeste nez tam clovek dosel byl totalne mokry, vodni trist byla vsude, dalsi vodopady kolem, naprosto uzasne. Mel jsem z toho tak vyborny pocit, ze mi to prislo lepsi nez Garganta del Diablo, a protoze jsem mel jeste trochu casu, zajel jsem to jeste jednou zkontrolovat tam... ale proste dobre to bylo vsechno. Tolik vody, tak krasne vodopopady, to u nas clovek jednoduse nevidi!

Pro zajímavost, pohled ze satelitu, kde je trochu vidět, jak široká řeka spadne do úzkého kaňonu. Více fotek klasicky na picasu.

A timto jsem se rozloucil s Argentinou a spanelsky mluvici Jizni Amerikou. Jako perlicka, jak to vypada v mem pasu: za svuj pobyt v Jizni Americe jsem dosud prekrocil hranice oficialne 26 krat. Z toho 22 krat to byla hranice argentinska!!!

Posadas & Jezuitske misie Guarani podruhe

Znovu v Argentine. Tentokrat v Posadas, meste na druhe strane reky nez Encarnacion, kde staci sednout na mistni-mezinarodni bus, jezdici kazdych sedm minut,

Posadas

dvakrat vysednout na hranicich, a je to. V informacnim centru byli uzasni, zavolali mi do hostelu, jestli maji volno, zavalili mne informacemi o cele provincii. Hostel vyborny, s vyhledem na reku, hamaky, mate, klidek, pohoda. Hned se mi tam zalibilo, nakonec jsem tam zustal o par dni dele, nez jsem predpokladal. Jednak jsem mel co delat, jednak jsem se loucil se spanelstinou a psychicky se chystal na Brazilii, jednak par dni proprselo, a to se vyborne relaxuje a spi.

Hlavnim duvodem, proc jet do Posadas, bylo vyzvednout si tam bryle, dale navstivit mistni jezuitske misie, a pak drobnosti, jako muzeum Juan Szykowski. Navsteva muzea mi zabrala dva dny,

V Apostoles

pri prvnim pokusu se nam totiz pokazil autobus, do Apostoles jsme prijeli pozde, z Apostoles to je pak jeste par kilometru po asfaltove a dalsich sest po polni ceste, tak jsem trochu prozkoumal mesto (skoro nebylo co) a zase vyrazil zpet. Pri druhem pokusu o par dni pozdeji uz jsem se tam dostal. Muzeum bylo o Szykowskim, coz se dalo predpokladat, mirne mne zklamalo, ze tak malo o mate a uz vubec nebyla exkurze v tovarne. Je totiz v arealu velke fabriky Amanda, kterou zalozil. Zaverecny film alespon o pestovani a zpracovani mate byl. Prijemne bylo, ze jsem dostal termosku a mate a celou dobu jsme si popijel. Celou dobu ne, protoze jsem asi mel zizen a dosla mi voda...

V okoli Posadas jsou dalsi jezuitske redukce, jako na druhe strane reky v Paraguayi. Rozhodl jsem se napsat o nich neco vice, prece jen jsou na ne tak hrdi, ze i provincie v obou statech se jmenuji Misiones. Jezuite byli (a jsou) clenove radu Tovarystva Jezisova, ktery byl zalozen v roce 1534, jako jedna z reakci katoliku na reformaci. Stal se jednim z nejvyznamnejsich radu, za ukol mel sirit katolickou viru, za coz, jak si pamatuji ze skoly, je treba v Cechach moc radi nemeli. Co se jim ale povedlo nadmiru byly prave redukce v Jizni Americe.

Do Jizni Ameriky prisli v roce 1608, s cilem nabozenskym vest domorodce ke

Santa Ana

katolicke vire a cilem svetskym vest k podrizenosti spanelske korune. Zde jde o oblast domorodcu Guarani, proto jezuitske misie Guarani. Sli na to uplne jinak nez vsichni pred tim (i potom). Zalozili misie-redukce-vesnice-statky ci jak to rict, kde poskytli Indianum sve znalosti, vzdelani, trochu ochrany a sveho boha... cimz splnili svuj cil. Dokazali se naucit domorody jazyk guarani, respektovali jejich zvyky, az na ty, ktere prilis odporovaly jejich krestanskemu vnimani sveta.

Hlavnim nebezpecim pro Indiany byli otrokari (vesmes portugalsti ze Sao Paula), kteri timto zpusobem delali nabor na pracovniky na plantaze cukrove trtiny. A asi jim vubec nevadilo, ze jsou pod "ochranou" jezuitu a stejneho krestanskeho boha, jako maji oni. Proto jezuite sve misie prubezne stehovali na jina mista a nakonec soustredili 30 redukci zhruba na uzemi dnesnich Misiones v Argentine, Paraguayi a Brazilii, na uzemi, ktere slo lepe branit a kde v dobach nejvetsi slavy zilo na 150000 domorodcu. Stehovani nemuselo byt jen tak kousek vedle, treba v pripade redukce Loreto se prestehovali na dnesni misto o nejakych 1800 km. Krom toho je treba rict, ze v kazde redukci byli jezuite vetsinou dva, nekdy i tri... cili dohromady jich tam na tech 150000 indianu bylo... moc proste ne.

Rad to byl tak uspesny a posleze bohaty, ze se prestal libit kralum a panovnikum, az jej na jejich natlak v roce 1773 papez zrusil. Nikdy ale uplne nezanikl, napriklad z Jizni Ameriky byli vyhnani az o tri roky pozdeji, a v roce 1814 byli zase radeji obnoveni. Misto nich sice prisly jine rady, ty ale redukce vedly po svem, coz se Indianum moc nelibilo a vicemene vsechny drive nebo pozdeji zanikly. V dnesni dobe jde prakticky o mensi ci vetsi ruiny, na nekterych mistech neni vubec nic, nekde maji napriklad dodnes pouzivany kostel. Sedm z techto redukci (1 Brazilie, 2 Paraguay, 4 Argentina) je dnes zapsano na seznamu Svetoveho kulturniho dedictvi UNESCO.

Ja navstivil postupne sest z onech triceti (trochu vice nez jsem cekal), tri v Paraguayi

Pohoda na hostelu

(jak uz jsem napsal jinde) a tri v Argentine. (Vlastne o jednu vice, v Apostoles jsem narazil misto, kde byla cedule, ze jsem na miste byvale redukce, ale jinak tam nebylo nic vice.) Vsechny sve tri argentinske jsem uspesne zvladl za jeden den, jsou na jedne hlavni ceste ze slusnym provozem. Nejdrive Santa Ana. Pak Loreto - prekvapive par kilometru od cesty, par zbytku v lese, asi proto i s pruvodcem, zapomnel jsem se zeptat, cim je to vyznamne, ze je to v UNESCU. A na zaver San Ignacio Mini - sokly mne zajezdove busy, mnozstvi stanku, restauraci a turistu, ale nasel jsem si vevnitr schovanou lavicku, hodinu si zdriml, a pak uz byl skoro vecer a skoro bez lidi. Rozhodne vsechno vsude pekne udelane, nachystane, upravene... Musel jsem to ale zhodnotit, ze byt v Posadas na jeden den, tak je lepsi vyrazit na redukce do Paraguaye. Celkem mne pobavil cenik, protoze cena je jina pro uplne cizince (to treba ja), Jihoamericany, obcany zemi MERCOSUR, Argentince, residenty Misiones a rezidenty dane obce. A to nemluvim o detech a duchodcich.

Posledni vecer jsem stravil na nabrezi, kde probihala Estudiantina. To je takovy nejaky studentsky vikend, kdy se deje spousta veci, v patek vecer (zacatek uz v sedm, posledni skoly sly ve 3:20 rano) byl pruvod. Takovy fakt karneval. Mistni mladi z ruznych (strednich) skol, hlavne z Posadas, ale i z cele provincie, si nacvicili bubnovani, vymysleli tanecky, nacvicili tanecky, vymysleli kostymy, usili si kostymy a vyrazili na defile. Proste takovy karneval. Byli jsme tam par hodin, koncilo to buhvi kdy rano a pry se neco deje cely vikend. Kdyz byla velka skola a tancilo tam hodne desitek holek, tam to byl dobry hukot. Ale byli i takovi, kterych tam tancilo deset - ty jsem obdivoval jeste vice, ze do toho jdou. Jinak jsem obdivoval vsechny, ze to vsechno dobrovolne delaji, jen tak pro radost (a slavu:-).

A pak uz opravdu nastal cas jet dal a zamiril jsem do Iguazu.

Vice fotek najdete na picasu.

Coronel Bogado & Jezuitske misie Guarani poprve

Napsal jsem, ze dalsi pokus popovidat si s Cechy bude v Paraguayi, a i proto jsem se octl v mestecku Colonel Bogado. Krajina se zmenila, vsechno bylo krasne zelene, zvlnene, pastviny, obili. Jako doma. Nasel jsem hotel, ubytoval se, prochazka po celkem mrtvem meste, byla prece jen nedele odpoledne, zit se zacina vecer. Vecer taky zacalo prset a prestal jit proud. Zrovna kdyz jsem byl ve sprse, ale zvladl jsem to. Aspon jsem mohl jit v klidu spat.

Pani hotelove jsem se zeptal na Cechy a rano mne poslala do spravneho obchodu. A byla tam pani Maskova, mluvici Cesky, a jeji dcera, rozumejici cesky. Chvili jsme si povidali, aktivne volala pani ucitelce Cesce, ktera ve meste uci cestinu, ale ta zrovna odjizdela na dva dny do Encarnacionu, ucit cestinu tam. Nicmene tam mela dva kamarady z Cech, tak jsem se tam stavil, jestli tu jsou vecer, ze se stavim.

A vyrazil jsem na jezuitskou redukci San Cosme y Damian. Stavil se na hotel pro veci, kdyz jsem schazel po schodech dolu, potkal jsem pani majitelku: "Hola, como esta?", "Todo bien" a vzapeti jsem se zritil ze schodu. Krom nejakych nevyznamnych spalenin jsem lezel v troskach velikeho kvetinace, porad neverim, ze jsem ho rozbil ja, protoze to vzala celkem v klidu... mozna mela vycitky svedomi, ze ma spatne schody. Na terminalu dva chlapici roztlacovali bus (jeden z nich byl ridic), trosku mne zarazilo, kdyz to byl bus, kterym mam jet. Nicmene nastoupila spousta lidi a nikam jsme nejeli. Opravovani, roztlacovani a jeli jsme. Ale ne dlouho. Po nejake dobe jel nastesti okolo jiny bus a ten nas vzal.

V mestecku prselo, ruiny byly nastesti tak dve kvadry. Vsichni prijemni, slecna vzala destnik a vyrazili jsme. V prvni budove neco

San Cosme y Damian

popovidala o tom, ze to bylo vyznamne jezuitske astronomicke centrum, cim bylo vyznamne, co tam meli a delali, a pustila mi film o Mesici. Druha budova bylo planetarium, kde jsem mel dalsi soukromou prednasku o hvezdach a souhvezdich. Tvaril jsem se, ze vsemu rozumim. Treti budovou byl teleskop, kterym jsme se ale mohli podivat tak na mraky. A vlastne nemohli, protoze by musela odsunout strechu, a to by dovnitr dost nateklo. Timto jsme ukoncili navstevu Centro astronomico, uplne noveho, otevreneho asi pred peti mesici. Celkem prijemne prekvapeni.

Pak si mne prevzal mladik a vyrazili jsme pres plazu k samotnym ruinam. Ony to ale moc ruiny nebyly, na rozdil od ostatnich redukci, prestoze to porad pisu. Na tomto miste toho moc postavit nestihli, protoze brzy pote jezuity z Jizni Ameriky vyhnali, jenom provizorni kostel o delce asi 75 metru a zhruba stejne velke zazemi pro jezuity. Vse z poradnych kamenu z osm kilometru vzdaleneho lomu a masivnich tramu. Toto zanedbatelne provizorium staveli pry asi 30 let. Ten spravny kostel stavet zacali, ale jenom zacali. Onen "provizorni" kostel je na rozdil od ostatnich redukci vyznamny tim, ze nikdy neprestal fungovat a pouziva se dodnes. Takze muj pruvodce mohl rict, tady jsem byl krteny, atd.

Musim rict, ze jsem vubec netusil, kam jedu, protoze o teto redukci se nemluvi, ale cele se mi to libilo. V 13:50 jsme skoncili, autobus mi odjel ve 13:30 a dalsi jel v 16:00. Na prochazku se mi v lijaku nechtelo, ale mohl jsem si udelat v "kancelari" pohodli. Pak sefa (znaleho mistnich pomeru) napadlo zvednout (svuj soukromy) telefon a zavolat nekam, aby mi oznamil, ze bus jeste nejel, protoze prsi, ale ze vyjizdi. Tak jsem se presunul na spravny roh ulice a bus byl za chvili tam. Ten, kterym jsem uz jednou jel a nedojel. Tentokrat to ale vyslo.

V Coronel Bogadu jsem se zastavil pozdravit do obchodu a byl tam i pan Masek. Tak jsem byl pozvan dale a povidali jsme si a povidali. Televizni divaci v Cechach, zvlaste priznivci Novy, zvlaste priznivci Vymeny manzelek urcite jasaji, protoze ano, toto jsou oni Maskovi, kteri se v jednom dilu vyzkouseli nove premlade partnery (premlade proto, ze Maskovic deti jsou starsi). Ja jsem samozrejme utrpel trochu faux pax, protoze jsem nic takoveho ani netusil. Pani Maskova pak vecer asi hodinu a pul hledala dvd, abych se mohl podivat, ale nenasla. Prijemne jsem si popovidal, byl pozvan na veceri a nakonec se domluvil, ze dalsi den pojedu s panem Maskem na "exkurzi" na pole a po okoli. Bylo skoro deset, tak jsem se sel jeste omluvit za onemi dvemi Cechy, se kterymi jsem se bavil rano, nakonec jsem si i tam prijemne popovidal a po pulnoci byl na hotelu, abych se sbalil a nachystal na rano... A dostal jsem od nich lahvicku Radegastu!

V 7:20 jsem byl u Masku a vyrazili jsme. Nejdrive s delniky na pole, kde kolem zavlazovaciho kanalu sazeli stromky. To jsme si vetsinou vykladali v aute a symbolicky jim pomohli. Normalne pan Masek pracuje s nimi, ale mel navstevu:-) Po obede jsme vyrazili na exkurzi. Exkurze to vlastne byla cely den, treba jsem okusil dva tri pro mne nezname citrusove plody. Na ryzove pole, na susicku ryze, na jine obrovske susicky a mlyny, do bohate ukrajinske vesnice Fram, do mestecka Carmen, kdysi v te oblasti zili Cesi opravdu vsude mozne a bylo jich vice nez dost. Po destich predchozi den jsme mohli byt radi, ze mame terenni auto, co mne prekvapilo bylo, ze tady i tyhle polni cesty jsou pravouhla sit, tady ale jedna "kvadra" meri dva kilometry. Zajimavy vylet!

Dalsi den jsem se presunul do hodinu vzdaleneho Encarnacionu. Zajimava byla navsteva zmrzlinarny, kde jsem byl nejdriv pekne zmaten, protoze byla samoobsluzna, chvili trvalo nez jsem pochopil, jak to funguje. Pak jsem si ale pochutnal na vlastnorucne naservirovane vyborne zmrzline.

Den nasledujici me cekal vylet na jezuitske misie Trinidad a Jesus. Nejdrive

Trinidad

Santísima Trinidad del Paraná, zriceniny, velike, pekne, skoro bez lidi. Pak Jesús de Tavarangüe (zavezl mne tam dobrovolne nejaky Nemec autem, i kdyz uz tam byl), mensi, pekne jinak, bez lidi. Vecer jsem si na rozloucenou s Paraguayi otevrel darovany Radegast, dobry byl, krasa! Zjistil jsem, ze ta lahvicka nebyla tretinka jak jsem si myslel, ale normalni pullitr... nejak na tyhle male velikosti nejsem zvykly!

Tim jsem ukoncil svuj dvoutydenni pobyt v Paraguayi. Od Paraguaye jsem vubec nic necekal a mozna i proto mne tak prijemne prekvapila. Taky jsem asi mel stesti na lidi, a tak jsem s touto zapomenutou zemi byl naprosto spokojen.

Vice fotek z Paraguaye najdete na picasu (to uz ale vite a jsou to porad ty same fotky).

Concepcion & Filadelfia

Dalsi mou zastavkou byl Concepcion, asi sedm hodin jizdy busem z Asuncionu.

Prevoznik na rece Paraguay

Potreti za sebou jsem mel vyhlidkove sedadlo za prednim sklem, parada! Concepcion je mesto s nejakymi 75000 obyvateli, ale vzdycky uvazuji, kde to u techhle mestecek berou, protoze to tak nikdy nevypada. Lezi na rece Paraguay a na obratniku Kozoroha. To druhe znamena, ze je tam dost teplo...

O Concepcionu jsem se na netu docetl, ze se tam zastavil cas. Mi to tak zase neprislo, mozna to plati, kdyz si tam nekdo jen tak odskoci z Argentiny nebo Brazilie. Concepcion je male horke mesto, kde vse line utika. Co nejvice pripomina stare casy, jsou dosud pouzivane povuzky tazene konmi, pro prevoz zbozi i jako taxi. Pouzivaji se bezne, jinak je ale ve meste asi vse, co v podobnych mestech byva. Dopoledne jsem vyrazil do mesta, prvni, na co jsem narazil, byl trh.

Trh v Concepcionu

Barevny, zivy, plny lidi, motorek, koni, aut. Nasledovala nahodna prohlidka mesta, nahodne jsem dosel az do pristavu a zase zpet. To uz bylo neprijemne horko, ze se dalo jenom zalezt do stinu a cekat. K veceru jsme s Manuelem, u ktereho jsem bydlel, vyrazili na jeho motorce na okruzni jizdu mestem. Na prvnim miste byla mistni vyhlidka, asi sedm kilometru od mesta - a tou vyhlidkou je most Nanawa pres reku Paraguay. Dlouhy 1350 metru, vysoky 50. Vyhlidka do jinak naproste roviny stoji za to. Zvlaste, kdyz zrovna zapada slunce, jak se podarilo nam.

Tim skoncil muj jednodenni-dvounocni pobyt v Concepcionu.

Zapad slunce na moste Nanawa

V 7:30 rano jsem odjizdel do Filadelfie, zase po dlouhe dobe starym rozkrapanym busem!!! Trosku jsem se dospal, krajina kolem - rovina, plane se stromy. Chaco je uzemi o rozloze asi 650000 az 800000 km2, podle toho, co se do nej jeste zapocita. Jde vicemene o rovinu, horkou, polopoustni, nekde vice, nekde mene, cast (vicemene prave v Paraguayi) je tak nehostinna, ze byla osidlena jako jedna z poslednich oblasti Jizni Ameriky. Samotna Filadelfie je jedno z mestecek zalozenych mennonity, uprostred niceho, kde nikdo nechtel byt. Mennonite jsou jedna z mnoha odnozi protestantskych cirkvi, s takovymi pravidly, ze je casto svetsti vladcove vyhnali. Proto mozna byli radi, kdyz jim tam vlada Paraguaye nabidla moznost usidlit se s mnoha vyhodami. Staci byt trochu nabozensky fanatik a jde to. A jde to velice dobre, vsichni tam vesele prosperuji, vyrabi se tam treba vetsina mlecnych produktu Paraguaye. Mestecka prekvapi svou infrastrukturou, domy, supermarkety, nemcinou...

V buse jsme se potkali s nejakym Svycarem, oba jsme sli do hotelu Florida, trosku mne prekvapila cena 50000 za noc, ne ze by to bylo nesnesitelne mnoho, jen trochu

Noc... Vitame ve Filadelfii

vice nez jsem cekal, nicmene jsem zertoval na tema, jestli nemuzeme dostat slevu na 40000, kdyz tam jsme dve noci. Slecna na recepci to vzala vazne, asi pul hodiny jsme cekali na majitelku nebo nekoho takoveho a s prekvapenim jsme tu slevu dostali:-) Bylo vedro, ze jsem vylezl ven na prochazku az vecer. Hrbitov, citil jsem se jako v Nemecku, hlavni trida Hindenburg, objevil jsem postu, kde jsem poprve uslysel, ze oni tam fakt mluvi nemecky. Koupil jsem si kus salamu, protoze jsem dostal napad, ze kdyz tam jsou Nemci, tak budou mit poradne salamy... a meli! Jako doma. Po zapadu slunce mi prislo, ze je prijemne a pritom jeste v noci na teplomeru svitilo 31 stupnu.

Tento den mel pekne kulate cislo 500. Nejak jsem na to ale zrovna ten den zapomnel. Stava se mi to cim dal casteji, timto se omlouvam, vsem, kteri meli v poslednich mesicich narozeniny a ode mne se pozdravu nedockali... ja na vas myslim, vzdycky par dni pred a pak par dni po!

Dalsi den a pul jsem vzdy brzy po ranu vyrazil na pruzkum mestecka a okoli. V jedenact uz

Ceiba insignis

bylo horko a po poledni jsem uspesne zalezl do hotelu, abych vylezl vecer. Maji tam dve muzejka, zvlaste me zaujalo Museum Unger, kde mne prekvapilo mnozstvi vycpanych zvirat, ktere tam v Chacu, v tom, co na prvni pohled vypada tak puste, ziji. A jeste mne prekvapilo, ze tam nikdo nebyl... bylo otevreno, tak jsem si to v klidu prohlidl a zase sel.

A pak jsem sedl do autobusu a zamiril zase kousek zpatky na jih.

Vice fotek z Paraguaye najdete na picasu.

Asuncion

Rannim busem jsem se presunul do Asuncionu a tim se ocitl v Paraguayi. O Paraguayi jsem pred prijezdem do Jizni Ameriky vedel asi tak tri veci, ze hlavni mesto je Asuncion, ze je bez more a ze je chuda. Chudy stat to nejspis urcite je, spousta lidi taky, jenomze to celkem berou, ze je normalni, a i sami mistni rikaji (mistni, se kterymi jsem ale mluvil ja byli vsichni v klidu a v pohode a mezi ty opravdu chude nepatrili), tedy rika se, ze je lepsi byt chudy v Paraguayi nez v Argentine, tady maji vsichni co jist. Nevim, jak to funguje, ale jestli ma nekdo problemy, muze to zkusit v Paraguayi :-)

Asuncion byl zalozen pod vznostnym nazvem La Muy Noble y Leal Ciudad de Nuestra Señora Santa María de la Asunción, coz je neco jako "Velmi vznesene a verne mesto nanebevzeti nasi panny Marie" nebo tak nejak. Spanele si v te dobe v techto vypravnych nazvech libovali. Jmenuje se tak oficialne dodnes, ale ani mistni to nevedi. Zalozeno bylo 15. srpna 1537 a jako jedno z nejstarsich mest v Jizni Americe je oznacovano jako "matka mest". Mistni tvrdi, ze to bylo prvni hlavni mesto Ameriky. Mistni jsou ale hrdi Paraguayci a tvrdi spoustu veci, o kteych se mi darilo (diky internetu) s uspechem polemizovat. Pamatek v nem zase tak moc neni. Ale vypada to, ze stale vice jich je opravenych a tim zajimavych a peknych. A kdyz clovek chce, vzdycky si neco najde, to uz zname.

Na sve prochazce mestem jsem se seznamil s pani s ditetem, ktera mi na jednom miste rikala, ze dal uz nemam chodit a at si dam pozor na fotak. Je pravda, ze ja uz dale jit nechtel, sel jsem tam jenom proto, ze jsem tam videl pani s ditetem... A ze kluk chtel k rece, ale ze tady u reky si postavili "chudaci" mistni favelu, takze se neda. Jsou tam spokojeni, jak by taky ne, reka, centrum, co jim chybi. Stejne tak na jednom z mistnich namesti vesele tabori a zije nekolik desitek indianskych domorodcu s rodinami. Pry nejspis protestuji, ale jsou tam uz dlouho a nikdo nevi proti cemu. Proste se jim tam zalibilo. Pani mela vyborny napad, ze "tam z toho baraku bude dobry rozhled", vylezli jsme na barak slouzici jako parkoviste, a opravdu jsme meli krasny vyhled na centrum. Myslim, ze je nas na svete jenom par, kteri jsme si ten vyhled uzili, i Asuncionane byli z fotek prekvapeni. U prezidentskeho palace (El Palacio de los Lopez) jsme pak objevili, ze se da nove jit za nej az k rece. Proste to tam vyklidili, zkultivovali (stat to melo uplne presne 101061163234 guaranis, cili 101 miliard 61 milionu 163 tisic 234, jak bylo napsano na velike ceduli) a mistni (asi ne ti vystehovani) jsou nadseni. Z nasi skupinky zvlaste klucina, protoze, jak uz jsem napsal, chtel k rece. Tak jsem mel prohlidku centra i s mistni pruvodkyni, byl jsem pozvan na pivo, prijemne jsme si popovidali.

Jeden den jsem vyrazil do Aregua, nedaleke vyletni vesnice na brehu jezera. Neco pres hodinu cesty mistnim busikem, stare dlazdene ulice, kostel, plaz u reky. O vikendech tam asi bude plneji a v lete narvano. Ted klidek, ospalo, pohoda. Cestou zpet jsem v busiku uz nemohl vydrzet a zdriml jsem si, jenomze v neznamem meste je to dost blbe, kdyz jsem se probral, vubec jsem netusil, kde jsem, jestli jsem uz prejel nebo ne... dopadlo to dobre, byl jsem skoro na miste, kde jsem mel vystoupit.

Z Asuncionu jsem odjizdel necekane spokojen. Seznamil jsem se tam s prijemnymi a milymi lidmi. Jeden kluk toho vedel asi nejvice o Ceske republice za celou dobu, co jsem v Jizni Americe, znal necekane hodne Cechu, trochu smutne jenom bylo, ze jsem mu rekl jmeno a vzdycky "To je taky Cech?" Jeden vecer jsme meli i s kytarou a se zpevy, chteli po mne, abych taky zpival, nakonec jsem aspon "recitoval" kus Marycky Magdonove. Krom toho jsem jim to pak musel prelozit, mrtvi na zacatku jim stacili. Me recitacni schopnosti jsou za normalnich okolnosti samozrejme vynikajici, ale mel jsem problem s krkem, takze jsem ani nemohl poradne mluvit. Nedivte se, kdybyste pri navsteve Asuncionu narazili na nekoho, kdo vam jako Cechovi bude rikat "strc prst skrz krk", je to moje prace. Kdyby Vam rikal "krr krr", tak to je zkracena verze toho sameho, ktera jde mistnim mnohem lip!

Vice fotek z Paraguaye najdete na picasu.