Guadalupe & Teotihuacán
První den jsme v rámci aklimatizace strávili v Ciudad de México a okolí. Po ránu klasicky trochu centrum, potom jsem naplánoval návštěvu návštěvu baziliky Guadalupe, nejvýznamnějšího poutního místa Mexika. Vůbec jsem nevěděl, co tam bude a bylo to příjemné překvapení. Je to celý komplex: nová bazilika, stará bazilika, kostely, kaple, „orloj“, kopeček, zahrady, obrovská plocha pro milióny lidí, v době naší návštěvy tam byly lidí jenom tisíce. Pod samotným obrazem panenky byly jezdící chodníky... to aby se lidé neshlukovali.
Pod svatým obrázkem. Neshlukujte se! |
Na vrcholu Sluneční pyramidy |
Guanajuato
Po pěti hodinách v luxusním busu (i svačinku jsme dostali) jsme dorazili do města Guanajuato. To je stříbrné koloniální město, jako skoro všechny je mezi kopečky. První překvapení byly tunely. Sice se píše, že se tam jezdí tunely, ale vůbec mne nenapadlo, kolik jich tam mají. Mají v nich křižovatky, chodníky, parkuje se v nich podél cest...
Jeden z mnoha výjezdů z tunelu |
V tržnici |
Morelia
V poledne jsme dorazili do Morelia. Hledání ubytování mi tentokrát trvalo hodinu, nějak se nedařilo. Město je taky pěkné historické, taky je zapsáno na seznamu památek UNESCO, ale je placaté, čtvercové, v rovině, přece jen ty kroutící se uličky městeček mezi kopečky jsou zajímavější.
Morelia |
Pátzcuaro
Vyhlášené horské městečko, i když vlastně nevím, co na něm bylo horské. Možná to, že tam nebyly stříbrné doly, tak tam nezvládli postavit žádné přespříliš výstavné budovy. Ale nevadí, bylo pěkné. Baráky většinou bílé, s rudým pruhem dole (takhle kdysi dávno maloval barák i děda:-) a červenočernými nápisy. Prohlídli jsme si ho a po pár hodinách pokračovali dále.
Typické barvy Pátzcuara |
Paricutín
Večer jsme byli v Uruapánu, ovšem ne kvůli tomu městu, ale následující den jsme vyrazili k sopce Paricutín. To je sopka, která má nějakých 60 let, přesně se ví, kdy se narodila. O ní se ví vlastně všechno. Dne 20 února 1943 si rolník Dionisio Pulido pracoval na poli, když najednou se země zatřásla, otevřela, začala dýmit, začaly létat kameny... Za rok měla sopka 336 metrů, za dalších osm let dosáhla výšky 424 metrů. Po devíti letech, jedenácti dnech a desíti hodinách aktivita ustala. Farmář měl po poli, o pole přišlo lidí mnohem více, a nejenom o pole, také o dvě vesnice.
Po ránu v Angahuanu |
Je-libo si koupit místní obleček? |
Zitácuaro & motýli monarchové
Většinu dalšího dne jsme strávili přesunem do Zitácuara. To byla naše základna pro návštěvu rezervace s motýly — monarchy stěhovavými. Poblíž na kopečcích jsou místa, kam každý rok přilítají přezimovat milióny motýlů. Léto trávi někde u Velkých kanadských jezer a na to, aby zvládli celé kolečko je potřeba několik generací motýlů. Reserva Monarcha je napsána i v seznamu UNESCO. Lokalit, kam se dá jet je více, vybrali jsme si Cerro Pelón, místo nejnověji otevřené, nejmíň turistické a prý nejmíň zničené. Byla to procházka pěkným lesem, pravda taky pěkně do kopce. Mamka už měla pocit, že je to na ni příliš, a když v jednu chvíli před námi uviděla kopeček, řekla, že tam nejde. Klučina ale řekl, že tam nejdeme, tak jsem ji to přeložil a pokračovala dále. Co už jsem ji ale nepřeložil, že jdeme dále a výše. I když vlastně ani nevím, jestli měl pravdu, nepřišlo mi to tak, a on — náš průvodce — měl třináct a byl tam podruhé. Kdychom to dole tušili, tak by mamka jela na koni (sice poprvé v životě, ale asi by nemusela být skoro-vulgární :-) Posledních dvě stě metrů už ani nebylo po cestičce, jen do strmého svahu. A nahoře byli motýli. Milióny motýlů, obsypané stromy. Vlastně mne na první pohled ani nenapadlo, že se dívám na motýly. Nesvítilo slunko, tak jich lítalo jenom pár. Kdyby lítali všichni — to by se tam snad ani najednou nevešli. Cesta zpátky, diskuze o tom, kolik zaplatíme klučinovi, kterého jsme nechtěli, ale byl asi povinný, a jeli jsme zpět. Jak jsem napsal, moc turistiké místo to nebylo, byli jsme tam ten den jediní turisti.
Pár motýlů |
Taxco
Přes Tolucu přesun do Taxca, což je stříbrné město v kopci, s úžasně příkrými a úzkými uličkami. Hlavní dopravní prostředek v nich je taxi — bílý brouk. Našel jsem skvělý hotel, krásný starý barák a luxusní apartmán jsem dostal za celkem směšnou cenu. Výhoda pracovních dní mimo sezónu. Já spal na posteli pro asi tři lidi, nejširší postel v mém životě. Ale krátká jako všechny.
Město je vyhlášené svými prodejnami se stříbrem, takže tentokrát jsme nakupovali především stříbro. I já! Samozřejmě tomu nerozumím, prý je to tam trapně levné.
Po ránu jsme dojeli do jeskyní Grutas de Cacahuamilpa. Jde o bývalou podzemní řeku a je to fakt úžasný prostor. Jsou tam i krápníky atd., ale hlavní je ten prostor. Šli jsme tunelem asi dva kilometry, měl až 81 metrů na výšku. Kolik nejmíň nevím, ale vždycky hodně. Průvodce tam s námi skoro běžel, navíc spěchal i v řeči, tak jsem mu nikdo moc nerozuměli, ale zpátky jsem šel pomalu sám a vychutnal si to. I když většinou se zhasnutými velkými světly. Příjemně mne to překvapilo.
V jeskyni Cacahuamilpa |
Taxco |
Xochicalco
V Cuernavaca jsme nechali v úschovně batohy — vyšlo nás to tentokrát pěkně draho. Bylo to od hodiny a měli jsme je tam skoro celý den. Cílem byly ruiny Xochicalco, více než hodinu za městem, tak významné, že jsou na seznamu UNESCO. Mne nějak nezaujaly, prostě to nebylo nic moc zvláštního a už toho na mne bylo asi moc. Ale ostatním členům výletu se to líbilo hodně.
![]() |
Starověké ruiny Xochicalco |
Před katedrálou v Cuernavaca |
Ciudad de México
Návštěva vyhlášeného antropologického muzea — Museo Nacional de Antropología neboli Národní antropologické muzeum. Muzeum je zaměřeno jednak na archeologii a antropologii týkající se předkolumbovského období Mezoameriky (to znamená kultury Teotihuacanu, Toltéků, Aztéků, Zapotéků, Mixtéků, Mayů, Olméků a kdo ví koho ještě), jednak na etnografii současného Mexika. To především znamená, že každý, kdo se na nějaké ruiny podíval nebo podívat chystá, by se mohl zastavit i v muzeu. Na ruinách jsou většinou zbylé (či znovu postavené) kamenné stavby, do muzea navezli všechno ostatní, co našli. Krom toho tam mají ony pěkné (to znamená barevné:-) etnografické expozice z různých oblastí a kultur Mexika. Výborné, a veliké (jak jsem si přečetl, 44 tisíc metrů čtverečních ve 23 sálech, plus 35770 metrů čtverečních venku, což mi ale vůbec nic neřekne, ale kdyby si to četl nějaký znalec), za tři hodiny jsem to jen tak prošel. Na víc nebyl čas a síla. Pepsi chtěla na nějaký trh nakupovat dárky, začínala mít pocit, že ji toho spousta chybí.
V Antroplogickém muzeu |
Pak už jsme jenom zajeli na hotel pro batohy a hurá na letiště. Totálně narvaným metrem. To znamená, že byly narvané nejen vlaky metra, ale i stanice a hlavně nástupiště. Nesl jsem batoh mamce, ale tam jsem jí ho předal, a poslal je do ženské části. Vešly se do druhého metra, já do třetího. Našli jsme se. Pak jsme měli dva přestupy, ale to už bylo dobré. Pepsi stále nakupovala, i od pouličních, vlastně spíše chodbových, prodejců. Odbavení v pohodě, rozloučili jsme se a bylo po dovolené s rodinkou.
Více fotek zde na picasu.
Žádné komentáře:
Okomentovat