Mexiko II

...protože byl čas jet na letiště. Po hodině a půl čekání to dopadlo dobře, vynořila se další návštěva, tentokrát mamka a Pepsi. Mamka se ocitla v důchodu, Pepsi dostala volno v práci i doma a po desíti letech mohla začít rodinná dovolená.

Guadalupe & Teotihuacán
První den jsme v rámci aklimatizace strávili v Ciudad de México a okolí. Po ránu klasicky trochu centrum, potom jsem naplánoval návštěvu návštěvu baziliky Guadalupe, nejvýznamnějšího poutního místa Mexika. Vůbec jsem nevěděl, co tam bude a bylo to příjemné překvapení. Je to celý komplex: nová bazilika, stará bazilika, kostely, kaple, „orloj“, kopeček, zahrady, obrovská plocha pro milióny lidí, v době naší návštěvy tam byly lidí jenom tisíce. Pod samotným obrazem panenky byly jezdící chodníky... to aby se lidé neshlukovali.

Pod svatým obrázkem. Neshlukujte se!

Po obědě jsem se přesunuli na Teotihuacán. Staré předaztecké město, dneska z něho zůstaly hlavně pyramidy. V časech největší slávy tam žilo 150 až 200 000 lidí. Aztékové objevili jeho trosky sedm set let po jeho zničení a pyramidy je uchvátily tak, že je se rozhodli, že tam je rodiště bohů. Hlavní ulice — Calzada de los Muertos neboli Cesta mrtvých — má zhruba dva kilometry. Hlavní atrakcí tam jsou ale dvě pyramidy — 45metrová Pyramida Měsíce a 63metrová Pyramida Slunce. Dobré, obzvláště výstup na Sluneční pyramidu a pohled z ní na okolí. Pepsi se dala do nakupování suvenýrů, celkem těžké kamenné sošky, na první den dobrý nákup :-)

Na vrcholu Sluneční pyramidy

Guanajuato
Po pěti hodinách v luxusním busu (i svačinku jsme dostali) jsme dorazili do města Guanajuato. To je stříbrné koloniální město, jako skoro všechny je mezi kopečky. První překvapení byly tunely. Sice se píše, že se tam jezdí tunely, ale vůbec mne nenapadlo, kolik jich tam mají. Mají v nich křižovatky, chodníky, parkuje se v nich podél cest...

Jeden z mnoha výjezdů z tunelu

Večer jsme zvládli krátkou procházku po městě, ráno jsme pak vše a mnohem více viděli za denního světla. Krásné klikaté uličky koloniálního města, výstavné baráky, kostely... Výstup na vyhlídku k soše Pipina jsme zvládli rozděleně, protože dámská část výletu chtěla jet nahoru kratičkou pozemní lanovkou, nicméně minuli spodní stanici. Takže to vyšli také pěšky. Pipin je hrdina z boje proti Španělům, na záda si připevnil kamennou desku proti kulkám, došel k bráně, zapálil ji, a pak mohli všechny uvnitř spokojeně pobít. Pipin se tím proslavil, až na takovou drobnost, že se vlastně neví, jestli při té bitvě padl nebo se dožil požehnaného věku. Krom samotného města je takřka povinná návštěva muzea s vyschlými mumiemi, naaranžovány jsou tak, že kapucíni v Brně jsou pro malá děcka. Venku si pak můžete koupit třeba cukroví mumie a kostry a chroupat to. Návštěva štoly na Valencianě za to zrovna nestála. Aspoň tamní vyhlášený kostel byl opravdu pěkný. Večer jsme zase vyrazili na vyhlídku, tentokrát už lanovkou, koupili si pivo a dívali se na rozsvícené město pod námi. V Mexiku se prodávají různé velikosti lahváčů, ta optimální má 1,2 litru. Tím jsme se s Guanajuatem rozloučili a ráno pokračovali dále.

V tržnici

Morelia
V poledne jsme dorazili do Morelia. Hledání ubytování mi tentokrát trvalo hodinu, nějak se nedařilo. Město je taky pěkné historické, taky je zapsáno na seznamu památek UNESCO, ale je placaté, čtvercové, v rovině, přece jen ty kroutící se uličky městeček mezi kopečky jsou zajímavější.

Morelia

Pátzcuaro
Vyhlášené horské městečko, i když vlastně nevím, co na něm bylo horské. Možná to, že tam nebyly stříbrné doly, tak tam nezvládli postavit žádné přespříliš výstavné budovy. Ale nevadí, bylo pěkné. Baráky většinou bílé, s rudým pruhem dole (takhle kdysi dávno maloval barák i děda:-) a červenočernými nápisy. Prohlídli jsme si ho a po pár hodinách pokračovali dále.

Typické barvy Pátzcuara

Paricutín
Večer jsme byli v Uruapánu, ovšem ne kvůli tomu městu, ale následující den jsme vyrazili k sopce Paricutín. To je sopka, která má nějakých 60 let, přesně se ví, kdy se narodila. O ní se ví vlastně všechno. Dne 20 února 1943 si rolník Dionisio Pulido pracoval na poli, když najednou se země zatřásla, otevřela, začala dýmit, začaly létat kameny... Za rok měla sopka 336 metrů, za dalších osm let dosáhla výšky 424 metrů. Po devíti letech, jedenácti dnech a desíti hodinách aktivita ustala. Farmář měl po poli, o pole přišlo lidí mnohem více, a nejenom o pole, také o dvě vesnice.

Po ránu v Angahuanu

Brzo ráno jsme dojeli do vesnice Angahuan, dále jsme pokračovali pěšky. Místní chlapíci se nám nabízeli s koňmi i bez, ale byli nevtíraví, příjemní a na závěr vždy poradili, kudy jít. První zastávka byly zbytky kostela uprostřed lávového pole, který tam zůstal jako zbytek tehdejší vesnice. Co mne překvapilo, bylo množství stánku poblíž připravených pro turisty. Asi tam bývá živo. Vyrazili jsme dále k sopce, narazili jsme na správnou pěší cestičku a vyšli po ní až na kraj lávového pole. Tam jsme měli pěknou vyhlídku a to nám stačilo, dále už by to tak příjemná procházka nebyla. Cestou zpět jsme studovali, kvůli čemu to tam kácejí místní lesy, stavějí cesty a dělají sady — může za to módní avokádo.

Je-libo si koupit místní obleček?

Zitácuaro & motýli monarchové
Většinu dalšího dne jsme strávili přesunem do Zitácuara. To byla naše základna pro návštěvu rezervace s motýly — monarchy stěhovavými. Poblíž na kopečcích jsou místa, kam každý rok přilítají přezimovat milióny motýlů. Léto trávi někde u Velkých kanadských jezer a na to, aby zvládli celé kolečko je potřeba několik generací motýlů. Reserva Monarcha je napsána i v seznamu UNESCO. Lokalit, kam se dá jet je více, vybrali jsme si Cerro Pelón, místo nejnověji otevřené, nejmíň turistické a prý nejmíň zničené. Byla to procházka pěkným lesem, pravda taky pěkně do kopce. Mamka už měla pocit, že je to na ni příliš, a když v jednu chvíli před námi uviděla kopeček, řekla, že tam nejde. Klučina ale řekl, že tam nejdeme, tak jsem ji to přeložil a pokračovala dále. Co už jsem ji ale nepřeložil, že jdeme dále a výše. I když vlastně ani nevím, jestli měl pravdu, nepřišlo mi to tak, a on — náš průvodce — měl třináct a byl tam podruhé. Kdychom to dole tušili, tak by mamka jela na koni (sice poprvé v životě, ale asi by nemusela být skoro-vulgární :-) Posledních dvě stě metrů už ani nebylo po cestičce, jen do strmého svahu. A nahoře byli motýli. Milióny motýlů, obsypané stromy. Vlastně mne na první pohled ani nenapadlo, že se dívám na motýly. Nesvítilo slunko, tak jich lítalo jenom pár. Kdyby lítali všichni — to by se tam snad ani najednou nevešli. Cesta zpátky, diskuze o tom, kolik zaplatíme klučinovi, kterého jsme nechtěli, ale byl asi povinný, a jeli jsme zpět. Jak jsem napsal, moc turistiké místo to nebylo, byli jsme tam ten den jediní turisti.

Pár motýlů

Večer jsme skončili na žrací kulturní slavnosti u kostela. Hudba, tanečky a babky se stánky. Výborná polévka pozolé, tacos, buchty...

Taxco
Přes Tolucu přesun do Taxca, což je stříbrné město v kopci, s úžasně příkrými a úzkými uličkami. Hlavní dopravní prostředek v nich je taxi — bílý brouk. Našel jsem skvělý hotel, krásný starý barák a luxusní apartmán jsem dostal za celkem směšnou cenu. Výhoda pracovních dní mimo sezónu. Já spal na posteli pro asi tři lidi, nejširší postel v mém životě. Ale krátká jako všechny.

Město je vyhlášené svými prodejnami se stříbrem, takže tentokrát jsme nakupovali především stříbro. I já! Samozřejmě tomu nerozumím, prý je to tam trapně levné.

Po ránu jsme dojeli do jeskyní Grutas de Cacahuamilpa. Jde o bývalou podzemní řeku a je to fakt úžasný prostor. Jsou tam i krápníky atd., ale hlavní je ten prostor. Šli jsme tunelem asi dva kilometry, měl až 81 metrů na výšku. Kolik nejmíň nevím, ale vždycky hodně. Průvodce tam s námi skoro běžel, navíc spěchal i v řeči, tak jsem mu nikdo moc nerozuměli, ale zpátky jsem šel pomalu sám a vychutnal si to. I když většinou se zhasnutými velkými světly. Příjemně mne to překvapilo.

V jeskyni  Cacahuamilpa

Odpoledne jsme byli zpět v Taxcu. Holky nakupovaly, já plánoval co dál. Večer jsme se sešli u katedrály, ta byla naprosto skvělá zvenku i zevnitř, vevnitř se autor rozhodl, že tam udělá snad nejvíce andělů, kteří kdy byli v nějakém kostele. Broukem taxíkem jsme se nechali vyvézt ke kostelu Guadalupe na vyhlídku. Samotná jízda byla lepší než vyhlídka. Průjezd strmými křivolakými uličkami i křižovatkami, občas míjení s někým jiným, super. Viděl jsem už dost takových městeček, ale uličky tady jednoznačně vyhrávaly.

Taxco

Do hotelu už jsme šli pěšky. Neměli jsme to vůbec daleko. A hlavně s kopce.

Xochicalco
V Cuernavaca jsme nechali v úschovně batohy — vyšlo nás to tentokrát pěkně draho. Bylo to od hodiny a měli jsme je tam skoro celý den. Cílem byly ruiny Xochicalco, více než hodinu za městem, tak významné, že jsou na seznamu UNESCO. Mne nějak nezaujaly, prostě to nebylo nic moc zvláštního a už toho na mne bylo asi moc. Ale ostatním členům výletu se to líbilo hodně.

Starověké ruiny Xochicalco

Na závěr jsme se trochu zrychleně prošli po městě Cuernavaca, prohlídli si mohutnou katedrálu a jeli zpět do DF. Tím se náš kruh uzavřel. Dojeli jsme pozdě, sám jsem vyběhl najít něco na jídlo. Našel jsem občerstvení pro místní, taquerii, kde měli tacos, čili kukuřičné placky s něčím. Nevím, jestli jsem to pochopil správně, ale dostal jsem na výběr kůži, špek a něco podobného. Přišlo mi to jako podivný výběr. Tak jsem si dal mix všeho a bylo celkem dobré.

Před katedrálou v Cuernavaca

Ciudad de México
Návštěva vyhlášeného antropologického muzea — Museo Nacional de Antropología neboli Národní antropologické muzeum. Muzeum je zaměřeno jednak na archeologii a antropologii týkající se předkolumbovského období Mezoameriky (to znamená kultury Teotihuacanu, Toltéků, Aztéků, Zapotéků, Mixtéků, Mayů, Olméků a kdo ví koho ještě), jednak na etnografii současného Mexika. To především znamená, že každý, kdo se na nějaké ruiny podíval nebo podívat chystá, by se mohl zastavit i v muzeu. Na ruinách jsou většinou zbylé (či znovu postavené) kamenné stavby, do muzea navezli všechno ostatní, co našli. Krom toho tam mají ony pěkné (to znamená barevné:-) etnografické expozice z různých oblastí a kultur Mexika. Výborné, a veliké (jak jsem si přečetl, 44 tisíc metrů čtverečních ve 23 sálech, plus 35770 metrů čtverečních venku, což mi ale vůbec nic neřekne, ale kdyby si to četl nějaký znalec), za tři hodiny jsem to jen tak prošel. Na víc nebyl čas a síla. Pepsi chtěla na nějaký trh nakupovat dárky, začínala mít pocit, že ji toho spousta chybí.

V Antroplogickém muzeu

Pak už jsme jenom zajeli na hotel pro batohy a hurá na letiště. Totálně narvaným metrem. To znamená, že byly narvané nejen vlaky metra, ale i stanice a hlavně nástupiště. Nesl jsem batoh mamce, ale tam jsem jí ho předal, a poslal je do ženské části. Vešly se do druhého metra, já do třetího. Našli jsme se. Pak jsme měli dva přestupy, ale to už bylo dobré. Pepsi stále nakupovala, i od pouličních, vlastně spíše chodbových, prodejců. Odbavení v pohodě, rozloučili jsme se a bylo po dovolené s rodinkou.

Více fotek zde na picasu.