Na vyžádání pro některé zájemce (a tím pádem pro všechny), Antarktida podrobněji.
Den první
Je sobota 20.března, čtyři hodiny odpoledne, a to je čas, kdy se máme nalodit na naši loď. Než k ní dojdeme, máme se na co dívat, protože na stejném molu "parkují" krásné plachetnice. U příležitosti 200 let nezávislosti asi 10 velkých plachetnic objíždí Jižní Ameriku
 |
| Libertad |
(
zde mají stránky), máme štěstí, že jsou zrovna tady. Nicméně, ta naše loď je železná, bez plachet, má jméno Ushuaia, 85 metrů na délku, 15,5 metrů na výšku, komorskou vlajku, schází se nás tam 81 výletníků a kolem 50 členů posádky. Začátek nás vůbec nepřekvapuje, slečna, u které se registrujeme, se nám omlouvá, že pro nás ještě nemají připravenou kajutu. No dobrá. Za minutu přichází nějaký chlapík a strašně se nám omlouvá, že tam ještě potřebují něco opravit. Když za další dvě minuty přichází důstojník a velice se nám omlouvá, těšíme se, že za chvíli poznáme celou posádku. Raději ještě prchneme z lodi ven, na prohlídku plachetnic. Venku je docela dobrý vítr, úkolem místních námořních policistů je zabránit, aby návštěvníky neodfoukl vítr z mola do moře. Fouká tak, že je zavřený přístav - což je pro nás naprosto normální situace - odplouvání se tímto odsouvá. Při nácviku poplachu a následné evakuace z lodi je závěrečná část zrušena, protože venku prý moc fučí. Tak doufám, že až se budeme potápět, nebude moc velký vítr.
První večeře. U stolu se seznamuje s Robertou a Neilem z Chicaga. Roberta je šílená, "Jste z České republiky? Jak úžasné!!! Fantastické!!!" Klasické téma českého a amerického Budvaru a Roberta lítostivě: "Velice se omlouvám, je mi to líto, Američani jsou prostě takoví"... Zato Neil je asi jediný na palubě, kdo umí trochu česky: "Staropramen" a "Pilsner Urquell". Více lidí už raději popisovat nebudu:-) Večeře, jako po celou dobu, je výborná (upřímně řečeno, v tak luxusní restauraci jsem v životě nebyl), když číšnici při sběru talířů nadhodím, že dezert byl výborný, ale proč tak malý, donese mi překvapivě druhý. Od té doby sedáváme ve stejné sekci jídelny a máme pravidelně máme dva dezerty, dle potřeby dvě polévky a někdy i dvě hlavní jídla. Okolosedící často nechápou...
Večer už je počasí (asi) lepší, v devět hodin vyplouváme.
Den druhý
První noční část cesty jsme schováni za ostrovy, po pár hodinách vjíždíme do Drakova průlivu. Večer nás utěšovali, že je to dobré, že velký vítr znamená bouřku v průlivu a poplujeme na jejím klidném konci. Klidný konec ale i tak znamená několikametrové vlny. Moc klidně si tak moc lidí nepřipadá. Že by mi bylo nejlépe taky nemohu tvrdit. Nicméně odvážně zvládám všechna jídla. Polovina lidí do jídelny ani nedorazí, někdo dorazí a jak to vidí, tak zase jde pryč. Před obědem mám asi nejhorší chvíli, kdy po nějakém blbém pohybu se už jdu k zábradlí vyzvracet, ale čerstvý vzduch mne zachrání. Překvapivě mi pomůže oběd, od té doby pro jistotu pravidelně jím. Na večeři se objevuje i Míla, který už zkoušku, co s námi udělají vlny, vzdal a zašel si k doktorovi pro pilulku. Starají se o nás pěkně, máme přednášky a filmy o Antarktidě. Loď je ale vizuálně poloprázdná, většina lidí leží a i trpí na pokojích, pár lidí polehává ve "společenské" místnosti, každý si nachází svou oblíbenou stabilizovanou polohu.
Den třetí
Někdy ráno překonáváme 60-tou rovnoběžku a dostáváme se tak do antarktických vod. Druhý den v Drakově průlivu, mrtvo a poloprázdno. Ač to tak nikomu z cestujících nepřipadá, štěstí nám prý přeje, už odpoledne překonáváme průliv, dostáváme se k Jižním Shetlandským ostrovům a pomalu se vše uklidňuje. Večer máme školení o vylodění, o chování se k místním obyvatelům (tučňáci, tuleni, atd.) a k místním vzácnostem (kamení, led, atd.), o tom, jak nastupovat a vystupovat do a ze Zodiaku (gumové čluny, které budeme používat pro vyloďování a pro projížďky), jak si čistit boty před a po vylodění, a podobně, fasujeme vyloďovací záchranné vesty a (hlavně) gumáky. Čímž jsme připraveni na dalších pět dnů.
Den čtvrtý
Ráno před snídaní vykouknu ven (ale ne z kajuty, tu máme nejníže a bez oken) a kolem plavou první kry. Na snídani jsem překvapen, jak je plná jídelna a kolik se tam objevuje nových lidí. Po snídani jsme ve Foyn Harbour a máme první výlet na Zodiaku. Zastavujeme se na malinkatém ostrůvku, poté u vraku velrybářské lodi, vidíme první tuleně a lachtany. Odpoledne máme první normální vylodění na ostrově Danco, normální znamená, že jsme tam všichni a několik hodin. Vítají nás hejna tučňáků, pro znalce tučňáků oslích. Tučňáci jsou dobří, sice se k nim nemáme přiblížit na méně než pět metrů (prý vyměňují peří, jsou nervózní, což se není co divit, když dva týdny nejí a je jim zima), ale stačí se na správném místě zastavit, sednout si a on nějaký zvědavec přijde. Večer začíná krásně chumelit, loď je krásně zasněžená a bílá, no konečně si po roce užívám trochu sněhu...
Den pátý
Ještě před snídaní "parkujeme" loď v malých ledových krách, prostě takové zamrzající moře. Celý den máme naprosto krásné a slunečné počasí, prý první takový den po více než třech měsících. Že prý máme nezvykle hezké počasí nám tvrdí od začátku a stále, nakonec to považuji za místní folklór. Máme první vylodění opravdu na antarktické pevnině, v Neko Harbour. Zase nás vítají tučňáci, lezeme na skalku pár set metrů nad námi, krásná vyhlídka. Strávíme tam bez problému hodinu. V zálivu dole pod námi je naše loďka, kolem ní plavou ledové kry, výborné barvy, krása... Upřímně, loď mezi krami mne uchvacuje více než všichni tučňáci, to je prostě... Odpoledne už jsme u chilské základny Prezidente Gabriel Gonzáles Videla. Pouze přes léto ji provozují chilští vojáci a asi je to velice běžná zastávka... prodávají tam i suvenýry, dají se odtud poslat pohledy. Krom toho tam mají na každém kroku tučňáky, tam jaksi neplatí minimální pětimetrová vzdálenost. A aby toho tento den nebylo málo, ještě vyrážíme na výlet na Zodiacích v Paradise Bay. Jezdíme pod ledovcovými útesy, při tom máme krásný západ slunce, osvětlující moře, kry i naši loď. Asi nejhezčí večer. Pro mne, třeba Míla vyráží s druhou skupinou po nás a tím pádem až po západu slunce. Večer my dva Češi jako správní Argentinci popíjíme maté. Turisté Argentinci, je jich tu asi pět, asi správní Argentinci nejsou, protože to podcenili a maté si nevzali - čímž se při pohledu na nás dostavuje absťák a přicházejí s prosíkem, jestli by si taky mohli dát:-)
Den šestý
Ráno nás Sebastián budí ještě dříve než jindy (svým každodenním Good morning good morning everybody, které si všichni budeme pamatovat ještě dlouho), protože projíždíme úzkým kanálem Lemair. Všechno je potemnělé, slunce teprve vyjde, zima, ale všechno pěkné. Vyloďujeme se na ostrově Petermann. Krom našich už "normálních" tučňáků oslích nacházíme i tučňáka kroužkového, který už tady touhle dobou (jak určitě všichni víme) moc nebývá. Což je asi pravda, protože je nacházíme čtyři. Prý, já se potkal s jedním. Před odjezdem ještě nacházím mrtvého tučňáka, moc už z něho nezbylo, a chaluhy, které se z něho ještě snaží získat, co se dá. Prý jsem morbidní... ale já ho nezabil ani nesnědl! Odpoledne máme opět výlet na Zodiaku, v tzv. aleji ledovců. Je tam mělko, tak se tam prý zachytávají a přestože z antarktického hlediska to jsou malinké ledovce, z hlediska českého jsou pěkně velké. Prvních pět minut naší půlce fučí, prší a sněží, naštěstí jako vždy mám navlečeno, co se dá, resp. co mám, ale přes brýle toho stejně moc nevidím. Navíc sedím první na "přídi", takže se nemám za koho schovat - vypracoval jsem si totiž strategii nastupování, na těchto výletech sedím vpředu a nikdo přede mnou mi ve výhledu nezavází:-) Po pěti minutách ale déšť a sníh končí my se můžeme zase jenom kochat (a já využívat výhody svého místa).
Den sedmý
Den se opakuje - i když je úplně jiný. Vylodění na ostrově Cuverville, tentokrát i s lovícími tuleni leopardími u pobřeží. Klidně si toho tučňáka sežere před lidmi. Zajímavé je, že tento tuleň umí jednoduše tučňáka stáhnout z kůže, přece se nebude cpát nějakým peřím. Prostě ho skousne a tak dlouho mlátí hlavou zprava doleva, až se kůže stáhne, můžete se podívat
tady. Na pobřeží se povalují megaobratle a kosti velryb, to u nás taky nemáme... Odpolední Zodiak v zálivu Wilhelmina je ve znamení hledání velryb. Ty ale vidíme jenom spící a pak nám mizející, naštěstí se oproti plánu věnujeme "leopardům". Nacházíme dva, kteří nejenom leží na kře, ale plují kolem nás, pod námi, takové malé přestavení. To vše opět mezi velikými ledovými krami či ledovci či co to je. Večer pak máme představení velryb kolem lodi. Konečně i já vidím opravdu velryby a ne jenom něco, o čem jiní tvrdí, že je to velryba:-)
Den osmý
Budíček máme opět ještě skoro za tmy (Good morning good morning everybody) a sledujeme vjezd lodí do kráteru ostrova Deception. Ostrov je sopka, navíc aktivní, do které se dá vjet lodí a ve které je tak skvěle chráněný záliv. Taky tam z toho důvodu bývala velrybářská stanice, kde se vyloďujeme. Tak to máme procházku kolem padajících baráků, rezavějících nádrží a podobně. Industriální turistika. Bohužel nám první den nevychází počasí, začíná lít a já jsem díky mé už ne zrovna kvalitní bundě od pasu nahoru pěkně promočený. Odpoledne čekáme na další - poslední - vylodění, ale už jsme zase na větru, který se nechce utišit, takže zůstáváme na lodi. Naši průvodci nám vymyslí kvíz, co jsme si všechno z jejích přednášek zapamatovali:-) Jedeme dále, či spíše opravdu zpátky, blížíme se do Drakeova průlivu, začínají vlny, tentokrát si i já beru prášek proti mořské nemoci. Všechno je potřeba vyzkoušet.
Den devátý
A jsme opravdu v Drejku, všechno se houpe, zase poloprázdno, klid, mrtvo. Díky prášku jsem naprosto bez problému. Pro vysvětlenou, na část lidí ani prášky nepůsobí, a ti si to více či méně protrpí. Zase se objevily na chodbičkách nalepené pytlíky na zvracení, z jídelny ze stolů zmizely ubrusy (zůstala výborná neklouzavá hmota) nebo třeba skleničky (zůstaly hrnky). Chození po lodi je více než zajímavé. Zvláště schody, ze kterých se při naklonění lodi stává žebřík, dokáží překvapit. Vlny jsou stále větší, večer už se začíná kácet i nepřivařený nábytek. Jedna starší paní to neustojí, naštěstí se nezabije a má na hlavě šest stehů. Její manžel nejspíš psychicky nezvládá, že jeho žena je středem pozornosti, v noci sletí z postele a má na hlavě stehů třináct. Historek o lítání z postelí je více, navíc lítání proto, že to není obyčejné padání vedle vlastní postele, ale málem do postele spolucestujícího. S tím naštěstí v našem podpalubí (a s patrovou postelí) nemáme problém. Daří se mi krásné salto, když si chci ve společenské sednout na křeslo zrovna ve chvíli, kdy je nakloněné špatným směrem a vůbec nechápu, jak to, že sedím na zemi o dva metry dále.
Den desátý
Přestože všichni tvrdí, že máme celkem dobré počasí, po ránu v jídelně opravdu všechno lítá. Vaječina všude, polité kdeco, poté co se vysype a vylije snad všechno nachystané jídlo, už to ani nechystají a dávají na vyžádání. Naštěstí je nás tam jenom pár, ale i tak je to zábava celkem dobrá. Ale po poledni jsme za průlivem, klid, vynořují se lidi a můžeme bilancovat náš výlet. Máme společné zhodnocení, připraví nám výborné DVD, dostáváme certifikát, že jsme fakt byli na Antarktidě. Bohužel rozměru o něco větším než A4, tak nevím co s ním budu dělat. Poslední večer jsou všichni veselí, že jsou za Drejkem, výborná zábava, s posádkou vzniká spontánní pařba. Už ani neplujeme, protože jsme popředu a máme čas. Úplněk, hvězdy, prostě romantika na horní palubě zámořské lodi:-)
Den jedenáctý
A brzo ráno jsme zpět v Ushuaii. Kotvení, loučení a výlet je za námi. Asi jsem v tomto popisu použil
Tak jsem byli na Antarktidě. Super... ale... takhle jsem si to přece jen nepředstavoval, turista na luxusním výletě. To správné teprve musí přijít! Takže, sice pozdě, ale přece: "Kamile, nepotřebujete někoho? Třeba nočního hlídače:-)"
